Jazyková norma

Jazyková norma je soubor jazykových prostředků, jež jsou jazykovým společenstvím pravidelně užívány a jsou považovány za závazné. Tvoří tzv. středního člena triády „úzus – norma – kodifikace. Na jedné straně ostatní dva členové jsou povahy materiální, jazyková norma má povahu mentální – je to povědomí o tom, co se má říkat a psát. Postupem času se rozsah jazyková norma rozšířil. Obsahem se stala i pravidla, na jejichž základě se jazykové prostředky obvykle spojují (např. pravidla pro tvoření slov, vazby sloves a přídavných jmen, spojitelnost předložek s podstatnými jmény apod.).

Obecně je jazyková norma velmi variantní (např. v českém jazyce lze říci děkuju i děkuji, v jazyce a i jazyku), je v úzkém vztahu k pojmům jazyk a jazykový systém. Klasické české pojetí jazyková norma je však značně specifické, obvykle se totiž jazykové normy chápou spíše jako souhrn intuitivně přijímaných pravidel, které regulují dorozumívání.

Pokud se zaměříme na normu spisovného jazyka, to je poté pojem teorie i praxe jazykové kultury. Zahrnuje soubor prostředků spisovného jazyka, které jsou považovány za závazné pro komunikační funkce. Tato norma je taktéž variantní (např. tvary píši a píši jsou postupně nahrazovány tvary píšu a píšou, usuzovány jako více neutrální). Se spisovnými jazykovými prostředky se dnes již ale setkáváme pouze zejména v psaných textech různých komunikačních funkcích a ve veřejných a oficiálních projevech mluvených. Pouze v omezené míře se se spisovnými prostředky setkáváme v umění, jelikož autoři obvykle využívají jak spisovné, tak i nespisovné výrazy. Některé spisovné normy jsou také kodifikovány (zaznamenány) v autoritativních příručkách. Znamená to, že kodifikace spisovnou normu dokládá.

Svou normu mají také nespisovné tvary (např. dialekty). Jazyková norma dialektu se shoduje s územ, není však kodifikována, závaznost normy je neuvědomělá.