„Nemysli na smrt, baby…“

Občas se ráno probudím a mívám vnuknutí. Jo, je to tak. Neznáte to? Jako třeba před pár dny. Strejda, co žil ve Státech, ani jsem ho pořádně neznala, zničehonic umřel. Nikoho neměl, docela opuštěnej a pěkně bohatej starší pán. To ráno přišlo moje vnuknutí, že něco bude.

Odpoledne stojí u mých dveří chlápek v černým obleku, a že prý jsem jediný dědic Johna Horaka z Minneapolis, dříve Jana Horáka z Bechyně. Moc mě na vtipy neužije, ale když po čase na mým účtu přistálo pár milionů dolarů, začala jsem tomu věřit. Ten osud může bejt vážně zapeklitě dobrej. A dneska ráno zase to vnuknutí…Něco se stane! Holka, nemysli na smrt. Pouštím rádio a dozvídám se, že zprávy o konci světa jsou potvrzené. Někteří z lidí začínají panikařit… já zůstávám v klidu. Ale na svá vnuknutí dám.

Smrt beru jako součást života, nebudu si kousat nehty a brečet do polštáře. Na to už jsem velká holka. Sedám do auta a jedu do místní nemocnice. Ptám se po dětské onkologii, smutném placu, kde úsměv a radost nemají své místo. Vstupuji do šedé budovy a jdu rovnou k přednostovi kliniky. Přes silné brýle na mě kouká člověk, který ví, co je to mít a ztratit…cokoli. Mluvíme spolu o spoustě věcí, jeho oči se doširoka rozzáří, když se dozvídá moji nabídku. Podáme si ruce a já odcházím. Cestou přes skleněné dveře cítím páry ustrašených dětských očí, které mě monitorují a ptají se: „Proč jsi přišla? Můžu odejít s tebou?“ Je mi z toho úzko…

Následujících pár dní bude hektických. Vím, jak se zařídit, umím najít správné lidi a navíc kouzlo strejdových peněz dokáže divy. Všichni kompetentní mi s nadšením otevírají dveře, povolení přicházejí jedno po druhém a já jako donor brzy slavnostně přestřihávám pásku nové budovy dětské onkologie v našem městě. Moderní budova v pastelových barvách uprostřed zahrady plné fontán, stromů, květin a ptáků. Oddělení je vybavené nejmodernějšími technologiemi a lékař, který mi před časem podával posmutněle ruku, se na mě usmívá. V jeho týmu budou pracovat opravdové špičky z tohoto oboru.

Nesnáším chválu ať už je myšlená doopravdy nebo jen naoko. Zkrátka…Strejdo, ty tvý dolary jsem využila co nejlíp. Nemyslím na konec světa…může to bejt blbost anebo ne. Ale dyť je to jedno. Jdu po dlouhé chodbě v pastelové nemocnici a vidím dětské tváře…dívají se na mě a usmívají se…jejich oči září,  i když  jejich těla pociťují bolest. Stěny kolem jsou plné obrázků, vzduch voní po květinách a zdáli zní tichá hudba. V jednom pokoji se děti smějí…přišel za nimi barevný klaun Duha. Duha je radost… Děti se zázračně uzdravují …statistiky hovoří jasně a pro skeptické odborníky je to jen těžko pochopitelné. Já to chápu dobře…