Bilingvismus / Dvojjazyčnost

Bilingvismus je označován také jako dvojjazyčnost. Jedná se o stav ve společnosti, kdy jedinec či celé obyvatelstvo na určitém území mluví dvěma jazyky. Lze rozlišovat dva typy bilingvismu:

Individuální bilingvismus
Tento typ dvojjazyčnosti se týká jedince, například pokud pochází z rodiny, jehož rodiče jsou různých národností. Pokud se již od nízkého věku dítě učí dva jazyky současně, jde o simultánní bilingvismus. Pokud na něj působí více jazykových prostředí (smíšené manželství, bilingvní mateřská škola), tvoří si tak dítě více řečových systémů.

Bilingvismu může jedinec dosáhnout i postupně vyučováním cizího jazyka, od puberty je však tato schopnost značně snížena. Jakmile si jedinec osvojí znalosti druhého jazyka až následně po tom první, je to označováno jako sekvenční bilingvismus.

Jedinec může dosáhnout různých jazykových úrovní, avšak užívání dvou jazyků na rovnocenné úrovni zřejmě neexistuje. Má se za to, že jedinec vždy používá jeden jazyk jako hlavní, avšak podle situace může kdykoliv přejít do jazyka druhého.

Pasivní dvojjazyčnost je situace, kdy člověk rozumí danému cizímu jazyku, ale má problém jej aktivně využívat.

Společenský bilingvismus
Tento typ bilingvismu se týká celého území, na němž obyvatelstvo hovoří dvěma jazyky. K této situaci dochází běžně na územích, kde spolu žijí obyvatelé různých národností. Na takovém území se tak bilingvismus týká většiny obyvatel, ale může se stát, že někteří z nich hovoří pouze jedním jazykem. Příkladem tohoto typu bilingvismu je například jižní Slovensko, kde se nachází velmi početná maďarská národnostní menšina.

Situace v České republice
Česká populace je převážně monolingvní. Dříve, kdy zde žila velmi početná německá menšina, byl mezi obyvateli obvyklý česko-německý bilingvismus. Tento stav se však razantně změnil po odsunu německého obyvatelstva roku 1945.