Měl jsem možnost strávit měsíc na thajském venkově v provincii Ubon Ratchathani, což je jedna z nejchudších oblastí v zemi. Na první pohled bylo zřejmé, že rozdíly mezi turistických jihem a zemědělským severem jsou diametrální a i přesto, že jsou místní obyvatelé chudí a ne zrovna gramotní, máme se od nich co učit. Největším rozdílem pro mě tak nebyla změna klimatu, odlišný způsob stolování nebo nic neříkající nápisy a řeč, ale právě chování a lidí jejich přístup k životu. Nikdo se zde za ničím nehoní a nikam nespěchá, což je při téměř 90% vlhkosti vzduchu a 35 °C vskutku pochopitelné. V Evropanech to ale může vyvolat poněkud frustrující pocit, protože čas je zde tak trochu relativní pojem. Tempu místního života se však ještě dá po čase přizpůsobit a o to je poté horší návrat do reality. Co ve mně však zanechalo pochybnosti o tom, zda jsem se narodil na tom správném kontinentu, je neskutečná vstřícnost, laskavost a upřímnost Thajců. Z České republiky jsem tak nějak zvyklý, že slova prosím a děkuji, budou zanedlouho patřit do slovníku archaických výrazů a že pomoci v nouzi se na ulici dočkáte, pouze pokud zamáváte nad hlavou bankovkou s podobiznou Palackého. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by Vás cizí lidé pozvali k sobě do skromného obydlí, dali Vám večeři, nechali přespat a ještě Vám poděkovali za návštěvu a projevili přání, ať se stavíte znovu, až pojedete kolem bez jakéhokoli očekávání nějaké satisfakce. Vzájemná pomoc při stavbě všudypřítomných budhistických chrámů, práci na poli či rybaření je zde běžnou praxí a pojem závist zde neznají. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tomu tak bylo dříve i v ČR a pokud ano tak proč jsme si řekli, že peníze a majetek budou víc než dobré vztahy.