Učit se rusky, proč? Hudba je skvělým důvodem, čti dál.
Člověka nadpřirozeno zajímalo a přitahovalo odjakživa. Ať už v něj věřil nebo ne. Zobrazované a tradované bylo zejména v pohádkách a lidových říkankách. A právě různé lidové náměty se staly typickými pro tvorbu ruských skladatelů 19. století. Ale proč tomu tak bylo?
V Rusku až do 19. století převládal trend italských prvků a italských skladatelů. Ostatně doba romantismu (začátek koncem 18. století) je charakterizována právě „zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba).“[1] Není se tedy čemu divit, že v čele pozornosti se objevily různé pohádkové postavy, tajemní rytíři, krásné víly, trpaslíci nebo tajuplné předměty. Postavu Rusalky například vyzdvihlo hned několik autorů. Kromě Antonína Dvořáka nebo právě ruského skladatele Alexandra Sergejeviče Dargomyžského to byl Ernst Theodor Amadeus Hoffman, Albert Lortzing a Karl Friedrich Johann Girschner. Poslední tři zmínění autoři společně s Antonínem Dvořákem vyšli z podobné myšlenky, kdy se víla dostane do světa lidí. U ruského skladatele je to naopak, žena se ve vílu promění až po sebevražedném skoku do vody. Dargomyžskij zde vycházel právě z ruské literatury, příběhu Rusalka od A. S. Puškina (ten se inspiroval nejspíše ruskou pověstí o vodní žínce).
Tak se dostávám k velkému tématu zhudebňování Puškinových textů. Pohádky, říkadla a jiné lidové prvky, se kterými se spisovatel setkával už od dětství, se stali inspirací pro nemalé množství jeho literárních děl. Pokud si tato díla nahlas přečtu, jsem nucena si myslet, že u některých jako by byl přímo Puškinův záměr jejich pozdější zhudebnění. Svědčí to o autorově smyslu pro rytmus a úzké pouto s hudebním světem (i přes to, že bylo o jeho vztahu k muzice mnohdy pochybováno). Neuvěřitelná zpěvnost jeho veršů byla jistě patrná i Rimskému-Korsakovovi, který je použil ve velkém počtu svých písní. Nesmíme opomenout ani skladatelovu „pohádkovou“ operu na Puškinův námět jako je „Pohádka o caru Saltanovi“ nebo „Zlatý Kohoutek.“
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov byl „veden ideologií „mocné hrstky“, a proto se stavěl ostře proti Wagnerovi a italské opeře; byl důsledným přívržencem hudebního realismu, lidové hudby a nepřítelem jakéhokoli formalismu v Hanslickově smyslu.“[2] Několik let svého života strávil na moři, kde vnímal romantickou krásu okolí stejně tak, jako nesprávné chování důstojníků a trýznivé životní podmínky námořníků. Už tam se zakořenilo jeho nadšení pro pohádku. Vždyť v ní se mísí krása, příroda, romantika s neprávem a zlem. Pohádkou jde názorně ukázat, jaký názor na někoho či na něco mám, co je špatné a co dobré, aniž bych přímo ukazovala nebo jmenovala. Myslím, že toto byl největší důvod pro tolik nadpřirozena v romantických operách. Ukázat bezpráví, aniž bych ho uchopila a pykala za něj.
„Jeho příklon k lidovým zkazkám, pravěkým národním legendám a pohádkám dovedl jej od skutečnosti a realismu také k světu pohádkové fantastiky, kterou však vždy dovedl účinně spojovat s realitou ruského života. Jeho dílo je tedy prostoupeno světem ruské minulé i přítomné skutečnosti, pohádkovou neskutečností a exotickými orientálními náměty.“[3]
Ruština Brno Jazyková škola PELICAN.
Po opeře Pskoviťanka a Májová noc píše Korsakov mezi lety 1880 a 1882 na libreto Alexandra Vasiljeviče Gogola veliké hudebně dramatické dílo, operu Sněhurka. Není to však opera dle naší známé Sněhurky se sedmi trpaslíky, ale na motivy ruské pohádky o „Sněguročce“ podle Alexandra Nikolajeviče Ostrovského. Setkáme se zde s postavami Děda Mráze, Vesny nebo Lesního Ducha. Opera byla napsána, aby podtrhla starou ruskou lidovou tradici. „Ve Sněguročce líbezná dcerka Vesny a děda Mráze, kterou touha po písních zavedla mezi lidi, umírá, když pozná žhavý cit lásky – taje v paprscích slunce. Její smrt usmiřuje hněv boha Jarily, který vrací své životodárné teplo lidem.“[4] Jan Racek pak ve své knize o ruské hudbě píše: „Ve Sněguročce nás neupoutá pouze barvitá malebnost hudebních obrazů, ale především kouzelná melodická místa široce rozvinuté kantilény, jež rostou přímo z nápěvů lidových písní, jako například zpěvy pastýře Lela, nebo ze zdravé rytmické hudebnosti lidových ruských tanců.“
Následuje Noc před Vánocemi a opera Sadko, tzv. bylina („Dokumentem vyspělé hudebnosti starých Slovanů a jejich nejosobitějším uměleckým projevem jsou t. zv. byliny (striny) Kyjevské Rusi. V těchto bylinách jsou epicko-rapsodickým způsobem opěvovány hrdinské činy Ilji Muromce, Dobryni Nikitiče a j. Jejich látkové náměty se rozmnožují, zvláště v době novgorodské za tatarských nájezdů se dostávají do obsahové thematiky výrazné postavy dalších bohatýrů, jako na příklad báječná postava Sadkova nebo Vasilije Buslajeva.“[5]). Můžeme tu vidět například mořskou carevnu. Autor zde spojuje prvky pohádky, nadpřirozena s historií a lidovou kulturou.
Další Korsakovou pohádkovou operou by byl Nesmrtelný Kaščej. Libreto k této opeře si napsal autor sám, jako předloha mu posloužila klasická stará lidová pohádka. Podtitulem této opery byla „Podzimní pohádka“ (protikladem by potom mohla být Sněhurka, kterou autor nazval „Jarní pohádka“, s hřejivým nádechem atmosféry opery), což vypovídá o náladě díla, pochmurné, neveselé, ostatně jako v Rusku na přelomu 19., 20. století, kde stále nepolevuje carská nadvláda, avšak lidé už začínají dávat najevo svoji nespokojenost. Navenek země působila mocně, ale uvnitř se hroutila. Vyrůstal jí druhý asijský konkurent (po Číně) v podobě Japonska, narůstala hospodářská i zemědělská krize a k moci se dostávalo radikální křídlo sociálně demokratické strany říkající si „bolševické“. To vše, celou svoji nespokojenost, ukryl Rimskij-Korskov do Nesmrtelného Kaščeje. Znovu použil pohádku a hudební atmosféru pro vyjádření svého postoje a potřeby boje proti útlaku.
Roku 1899 vznikla již zmíněná opera na motivy stejnojmenného díla Alexandra Sergejeviče Puškina Pohádka o caru Saltanovi. Libreto k tomuto dílu napsal Vladimir Bělskij. Vystupuje zde čaroděj proměněný v jestřába nebo například labuť, která se kouzlem promění zpět v krásnou carevnu. Děj je plný kouzel, nadpřirozena, různých proměn, a nebo v další rovině mluví o odpuštění a shledávání. Při komponování hudby zde Rimskij-Korsakov znovu, jak bylo jeho zvykem, použil ruských lidových písní, říkadel a nápěvků. V opeře je užito množství motivů, které připomínají Wagnerovi „Leitmotivy“, i přes Korsakův nekladný vztah k tomuto autorovi. „Pohádková opera Zkazka o caru Saltanu (1899) zaujme mistrným zobrazením fantastických nálad a obsáhle provedenými symfonickými mezihrami a zvukomalebným elementem. (..) Dílo je prostoupeno radostným optimismem orientálního životního kladu. Svým námětem se blíží Shakespearově Zimní zahradě.“[6]¨
V poslední řadě bych zmínila operu „Zlatý Kohoutek“. Jak je zde již uvedeno, dílo bylo napsáno na motivy stejnojmenné Puškinovi pohádky, ze které nakonec vzejde ponaučení, že se nemá a nevyplácí hádat s vládci. Rimskij-Korsakov však postavu cara Dodona vykreslil jako neschopného líného hlupáka, kterému je celá země ukradená a rozhodně se nechce starat o blahobyt svého lidu. Svědčí to nejspíše o záporném postavení autora vůči vedení státu. Tím se dostávám znovu ke Korsakovově nespokojenosti s tehdejší ruskou politikou. Oproti kouzelným operám svého mládí, prakticky veselým a naivním, zde skladatel obrací svoji tvář a dává naprosto znát vlastní názor nad vládou a situací ruského státu. „Po slovech epilogu zní v orchestru ve fortissimu výhružný motiv zlatého kohoutka, týž, který zazněl, když kohoutek usmrtil cara. Zní jako výsměch a zároveň fanfára budoucnosti. Tak zakončil své životní dílo Rimskij-Korsakov, tento velký ruský skladatel, velký demokrt a ušlechtilý člověk.“[7]
Dostala jsem se na závěr pohádkového díla Rimskiho-Korsakovova a mohu říct, že mě neuvěřitelně uchvátilo. Kouzla, nadpřirozeno, romantický svět, krásně se toho člověk chytí a nemá ani potřebu pokoušet se pouštět. Mohu zde vyjádřit jakoukoli myšlenku, jakoukoli negaci i kterýkoliv pozitivní názor. Pohádka mi nastíní nekonečné možnosti fantazie a na druhou stranu dokáže stále udržet linii skutečného života. Pokud se ještě příběh spojí s tak výjimečnou a osobitou hudbou, která se linula z Korsakovova pera, nechám se s radostí unést světem fantazie.
Jeho velikou předností je spojení pohádky s operou tak, že se dílo otevře i pro nezasvěcené posluchače, pro ty, jejichž záměrem není poslech vážné hudby, kteří na opery nechodí a nezajímají se o ně. Svými pohádkovými motivy si Korsakov musí získat téměř většinu publika. Je to neuvěřitelné propojení dětského a dospělého života. U těchto děl mohu odpočívat, vnímat jenom hudbu a pohádkové vokály stejně tak dobře, jako se zamyslet nad problémy, které nám autor nenápadně vštěpuje a požaduje na nás ponaučení nebo myšlené řešení. Každý nechť najde v pohádce a hudbě svoji stránku spokojenosti či nespokojenosti. Nikolaj Rimskij-Korsakov jistě svá díla psal dle určitého mínění a podkladu, avšak právě téma fantazie a kouzelných životů tak hojně vybíral, aby mohl vykřičet do světa všechnu nespravedlnost, lstivost či bídu formou, která nikomu nevnucuje jasně jeho názor, avšak každý po shlédnutí, hlavně díky výběru nástrojů podkreslujících zpěvy, ví, co si má myslet. Byl to geniální pohádkový skladatel, jenž nám po sobě zanechal své filozofické deníky v podobě oper a dalších skladeb.
„V jeho operách je mistrným způsobem spodobněn ruský lidový živel a všechny jeho životní projevy. Vystupuje v nich velké množství svérázných ruských typů, v nichž Rimskij-Korsakov vytvořil galerii psychologicky skvěle zachycených a neobyčejně životně realisticky viděných zjevů z ruského lidového prostředí; platí to především o jeho lidově pohádkových zpěvohrách. Na tomto hudebním poli nejlépe ukázal, jak mu byl vzdálen a cizí jakýkoli neživotní formalismus a jak mu naproti tomu byla blízká skutečnost ruského lidového života.“[8]
Olga Kovácsová
[1]< http://cs.wikipedia.org/wiki/Romantick%C3%A1_hudba>
[2] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.
[3] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.
[4] LEMARINOVÁ, Marcela. SLAVNÁ MINULOST RUSKÉ HUDBY. Panton. 1962. Praha.
[5] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha
[6] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.
[7] LEMARINOVÁ, Marcela. SLAVNÁ MINULOST RUSKÉ HUDBY. Panton. 1962. Praha.
[8] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.
