Již podle některých předchozích příspěvků je trochu zřejmé, že i PELICAN má prázdninový režim a jedním z nejčastějších témat blogu je cestování. Tentokrát se tedy podíváme trochu dál za hranice Evropy, a sice do Thajska.
Království v jihovýchodním cípu Asie je dnes běžně navštěvovanou a vyhledávanou turistickou destinací. Někteří z Vás jistě již tuto zemi někdy v životě navštívili, a ti co zatím tuto příležitost neměli, určitě viděli v nabídkách cestovních kanceláří či internetu fotografie opravdového ráje na zemi. O plážích, Thajkách a nočním životě ale tento příspěvek nebude.
Měl jsem možnost strávit měsíc na thajském venkově v provincii Ubon Ratchathani, což je jedna z nejchudších oblastí v zemi. Na první pohled bylo zřejmé, že rozdíly mezi turistických jihem a zemědělským severem jsou diametrální a i přesto, že jsou místní obyvatelé chudí a ne zrovna gramotní, máme se od nich co učit. Největším rozdílem pro mě tak nebyla změna klimatu, odlišný způsob stolování nebo nic neříkající nápisy a řeč, ale právě chování a lidí jejich přístup k životu. Nikdo se zde za ničím nehoní a nikam nespěchá, což je při téměř 90% vlhkosti vzduchu a 35 °C vskutku pochopitelné. V Evropanech to ale může vyvolat poněkud frustrující pocit, protože čas je zde tak trochu relativní pojem. Tempu místního života se však ještě dá po čase přizpůsobit a o to je poté horší návrat do reality. Co ve mně však zanechalo pochybnosti o tom, zda jsem se narodil na tom správném kontinentu, je neskutečná vstřícnost, laskavost a upřímnost Thajců. Z České republiky jsem tak nějak zvyklý, že slova prosím a děkuji, budou zanedlouho patřit do slovníku archaických výrazů a že pomoci v nouzi se na ulici dočkáte, pouze pokud zamáváte nad hlavou bankovkou s podobiznou Palackého. Nikde jinde jsem zatím nezažil, že by Vás cizí lidé pozvali k sobě do skromného obydlí, dali Vám večeři, nechali přespat a ještě Vám poděkovali za návštěvu a projevili přání, ať se stavíte znovu, až pojedete kolem bez jakéhokoli očekávání nějaké satisfakce. Vzájemná pomoc při stavbě všudypřítomných budhistických chrámů, práci na poli či rybaření je zde běžnou praxí a pojem závist zde neznají. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tomu tak bylo dříve i v ČR a pokud ano tak proč jsme si řekli, že peníze a majetek budou víc než dobré vztahy.
Nemám sice zkušenosti, jak to chodí ve známých turistických letoviscích jako je třeba Krabi, ale předpokládám, že se nebudou moc lišit od jiných vyhlášených přímořských destinací ve světě. Pokud však hodláte poznat thajskou kulturu a místní obyvatele, doporučuji vzít na záda batoh a stopnout si první pickup směr sever.
