LÉTO, PRÁZDNINY, POHODA
Bylo léto, po 14 hodině odpoledne. Do dvou hodin jsme totiž nikdy nesměly se sestrou na sluníčko, doma se zásadně držela polední stínová pauza, abychom se nevystavovaly tomu nejškodlivějšímu slunečnímu záření. Bylo azurové nebe a teploměr ukazoval skoro 40 stupňů. Teploměr jsme doma odjakživa měli za oknem v kuchyni, kde je celé odpoledne příjemný stín. Šla jsem si pro zavařovací sklenici do sklepa, ve které jsem „vyšejkovala“ skvělou ledovou kávu pro celou rodinu. Na zahradě jsme rozprostřeli deku, ke kávě si dali vanilkovou zmrzlinu s kousky čokolády a táta zapnul filtraci u bazénu. Taková dovolenková domácí idylka na zahradě u rodinného domu v malém městě v severních Čechách.
Dopila jsem kávu, dojedla už téměř rozteklou vanilkovou zmrzlinu s kousky čokolády a v plavkách “k bazénu na zahradě“ jsem se šla vykoupat. Btw. plavky k bazénu mám stále, jsou zlaté, trochu vypadané, dost vytahané, dělala jsem s nimi parádu už před patnácti lety na dovolené v Chorvatsku…
Byl červenec a já měla nejdelší prázdniny v životě. Maturitu jsem složila úspěšně v polovině května a od té doby jsem párkrát týdně obsluhovala za barem v oblíbené hospůdce, v tu dobu spíš zábava, milovala jsem to. Naše malé městečko jsem milovala, měla jsem kapelu, užívala jsem si.
Bylo to v pondělí, naši měli dovolenou, tak jsme si parného léta ten den užívali společně.
NARUŠENÍ IDYLKY
Skvělý den mi ale zkazil dopis, který přišel z Prahy, z Karlovy univerzity. Hlásila jsem se na práva a nevzali mě. Jakto? Myslela jsem si, že to mám v kapse, měla jsem pocit, že jsem u přijímaček perlila, že jsem byla skvělá. A aha, nebyla!
Udělala jsem si druhou ledovou kávu, tentokrát sama pro sebe, do půllitru, a bylo mi do pláče. Co budu dělat? Práce v baru, v malém městě? Chtěla jsem, ač jsem to tam měla fakt ráda, už „vypadnout“, poznat „velký svět“, měla jsem na to věk. Chtěla jsem se učit, chtěla jsem, aby ze mě byl právník.
Dopila jsem půllitru kávy a šla se znovu smočit, nicméně voda v bazéně měla už snad třicet stupňů. Po chvíli jsem se vrátila zpět na deku a počkala, až mě sluníčko osuší. Trvalo to zhruba dvě minuty.
Přinesla jsem si ze svého pokoje notebook a sedla si na zahradu do stínu pod pergolu. Byl tam i táta, skoro celé odpoledne, neměl přímé sluneční paprsky moc rád.
Na internetu jsem tápala, vlastně jsem nevěděla, co chci. Nepočítala jsem s tím, že se na práva nedostanu. Přihlásila jsem se na facebook, projela své oblíbené stránky s tetováním, hudbou a extravagantní módou a přemýšlela. Napsala jsem pár kamarádům z větších měst.
Hledala jsem druhá kola přijímacích řízení. „Já ale chci být právník, nic jiného mě nezajímá, to budu raději do konce života za barem…“
BRNO?
Na facebooku mi napsala kamarádka z Brna, kterou jsem potkala u nás na horách, kde trávila s partou přátel zimní dovolenou, a se kterou jsme si hned skvěle porozuměly. Prý můžu bydlet u ní, mají na privátě volný pokoj. Na bytě s ní, dvěma „borci“, jedním psem a rybičkami. V centru Brna, na adrese Kozí 9. Lákalo mě to, ale co tam budu dělat? 200 kilometrů od rodičů ve městě, ve kterém jsem byla asi třikrát v životě na výletě s mamkou podívat se na mumie na Kapucínském náměstí a nakoupit nějaké „nevidlácké“ oblečení.
„Na rok můžeš jít na jazykovku a pak ty práva zkusíš znovu“, radila mi Bára. Jasně, jazykovka mě napadla, ale zavrhla jsem ji. Proč vlastně? Vždyť zkusit se má všechno. Zadala jsem si do googlu jazyková škola Brno a klikla na první školu, co mi přišla pod myš. Byl to PELICAN. Přihlásila jsem se na angličtinu a hned zaslala peníze na účet. Polovinu jsem si zaplatila sama z ušetřených peněz, polovinu mi zaplatili rodiče. Smutek z nepovedených přijímaček ze mě pomalu opadal a já mohla začít plánovat budoucnost v Brně, alespoň na ten rok, od září.
Od druhé hodiny odpolední uběhl už nějaký čas a my plynule z kávy a zákusků pod pergolou přešli k večeři, po které jsem se odebrala zkulturnit do svého pokoje a v sedm hodin jsem vyrazila do práce.
Přišli známí, byli přece prázdniny. O své rozhodnutí přestěhovat se do Brna jsem se hned se všemi podělila a řádně jsme ho oslavili, smálo se, plakalo se a vyznávala se láska. Ještě ten večer jsem řekla Markovi, šéfovi, že budu končit, a rozhodla se do Brna přestěhovat už od srpna. Bylo to skvělé rozhodnutí.
V úterý jsem se probudila kolem desáté hodiny a hned začala plánovat, balit a počítat. Naučím se skvěle anglicky, za rok se dostanu na práva, udělám si certifikát na soudní překladatelku. Spousta plánů do budoucna, spousta očekávání, celý skvělý život přede mnou.
NOVÝ ŽIVOT
Prvního srpna jsem se přestěhovala s jedním kufrem a krosnou do Brna za Bárou, která mě městem poctivě provedla a já tak poznala spoustu lidí, podniků i krásných míst Brna.
Zamilovala jsem si Melodku. A Yacht, Boro a spoustu dalších klubů a míst, kde se pořádaly hudební akce. V malém městě chodíš na koncerty jednou za dva měsíce, na všechny koncerty, které se tam pořádají, na všechny koncerty, které se pořádají v okolních vesnicích v okruhu 25 kilometrů, prostě všude tam, kde se něco děje. V Brně si vybíráš, děje se toho všude tolik. Byla jsem nadšená.
Rok u PELICANA jsem si užila parádně, mluvila jsem anglicky, chodila do školy na čtyři hodiny denně, pracovala, bavila se. Byl to vysokoškolský život – začal na jazykovce a příští rok bude končit titulem (doufám a pevně věřím) z právní fakulty Masarykovy Univerzity, bude ze mě právník. Umím skvěle anglicky a soudní překladatelství už dělám. Nelituju, vše je, jak má být…
A jak bude? Vždycky tak, jak si to sama udělám. Nebojím se výzev, každá „prohra“ – pro mě samozřejmě přijímačky na Karlovu univerzitu – je v něčem vítězství. Dáš se jen na jinou cestu, abys nakonec zjistil, že právě ona je tou cestou správnou.
