„Lidé nevidí věci v proporcích. Poslouchala jsem onehdy dvě dámy. První říká: To si nedovedeš představit, co jsem zažila. To bylo peklo! To byly tak strašné dny, že ti to snad nemůžu ani všechno vyprávět. To bylo strašný. A druhá: No, tak, co bylo? A ta první: Měla jsem doma malíře.“
Dovolila jsem si citovat Ditu Krausovou, jejíž příběh inspiroval španělského spisovatele Iturbeho k napsání knihy Osvětimská knihovnice, příběh ženy, která jako dítě uprostřed zápachu ze spálených lidských těl půjčovala knihy. Když se zadívám na tuhle ženu s krásným úsměvem a „čímsi“ velmi přitažlivým v očích, nezbývá mě nic jiného, než se cítit dobře, šťastná ve své době, v bezpečí. Na druhou stranu se stydím. Jako všichni si stěžuji, vzdávám se, pobrekávám, protože každý den není stejně perfektní jako ten předešlý. Včera jsem sledovala zajíce, značně vyhublého po zimě, ale vypadal i přesto docela spokojeně. On sledoval pozorně mě a já si náhle uvědomila, jak jsem slabá. Krásné jaro vám přeji.
END OF THE SELF-PITY!
„People fail to determine the right measure of things. I overheard a conversation the other day. One lady says to another: I had a horrible thing happened to me. It was sheer hell. Words cannot convey the misery I had to endure. And the other one says: So, what happened? And the first goes: I had my flat painted."
I quote the words of Dita Krausová whose story inspired Spanish author Iturbe to write a book titled „La Bibliotecaria de Auschwitz“. It’s a story of a woman who worked in a library engulfed by the stench of burning corpses. When I look at this woman with a beautiful smile and „something“ very appealing in hery eyes, I realize I have little reason to complain or feel unhappy. On the other hand I’m ashamed. I do complain, whinge, or give up because not every day is as perfect as the previous one. I watched a hare yesterday. The fact that it was very skinny after the winter didn’t seem to worry it at all. It was watching me and I suddenly realized how weak I was. I wish you a beautiful spring.
berte každé neštěstí jako “výzvu” díky které se stanete lepším, chytřejším a hlavně silnějším člověkem…
Je zaujímavé, že veľa ľudí uvádza že sa v živote riadia známym “Čo ťa nezabije, to ťa posilní.” Zdá sa mi to pochopiteľné, aj tak by som však rád vedel, ako to presne vnímajú. Nezdá sa mi to totiž, že by si uvedomovali, že to čo vnímame ako nešťastie, niečo zlé, je možné vnímať ako dar, a podľa toho s tým adekvátne zaobchádzať a nepremrhať ho..
Kdyz slysim jak si na ulici nekdo stezuje se svymi malichernymi problemy, za ktere si navic z 90 % pripadu muze sam, tak mi nezbyva nic, nez se nad tim jen pousmat a litovat ty, kteri to musi poslouchat.