Jazyková škola PELICAN je od roku 2022 zapojená do projektu LEXIS, jehož vizí je pomocí digitálních technologií podpořit anglické lektory a učitele, kteří učí dyslektické děti ve věku od 6 do 12 let. Na všech výstupech projektu spolupracuje tým expertů z pěti evropských zemí – Polska, Kypru, Rumunska, Řecka a České republiky. Projekt se zdárně blíží ke svému konci a na webových stránkách projektu LEXIS už tak můžete, mimo jiné, najít zmapování současného stavu na poli dyslexie v partnerských zemích, vzdělávací kurz pro učitele angličtiny dyslektických dětí a metodickou příručku pro školy.
Dyslexie je specifická porucha učení, která ovlivňuje schopnost číst, psát a rozpoznávat slova. Ačkoli je dyslexie dnes dobře známá a diagnostikována, její historie a porozumění se vyvíjely po staletí.
Starověk a středověk
V dávných dobách nebyly poruchy učení, jako je dyslexie, rozpoznávány a chápány jako zdravotní či psychologické problémy. Děti, které měly problémy se čtením a psaním, byly často považovány za “líné” nebo “neinteligentní”. Vzdělávání ve starověkém Řecku a Římě bylo zaměřeno především na elitu, a ti, kteří měli potíže s učením, byli často z vyučování vyloučeni.
19. století: První zmínky
Do 19. století si mnoho psychiatrů i učitelů myslelo, že problémy se čtením a psaním vyvolává obyčejná lenost.
V roce 1877 německý neurolog Adolf Kussmaul popsal fenomén, který nazval „slovní slepota” (Word Blindness). Tento termín označoval potíže některých pacientů se čtením, i když neměli žádné potíže se zrakem a inteligence byla zcela normální.
Roku 1896 se objevil první případ, který lze považovat za moderní popis dyslexie, a to v článku britského lékaře W. Pringle Morgana. Popsal „vrozenou slovní slepotu”, kdy při léčbě 14letého chlapce zpozoroval zvláštní handicap. Přestože chlapec nebyl schopný číst, plynule recitoval všechna písmena abecedy ve správném pořadí. Při psaní se mu nedařilo natolik, že dokázal napsat jen ta nejjednodušší slova, ačkoli byl podle Morgana jinak velmi inteligentní a bystrý.
20. století: Výzkum a rozšíření termínu
Ve 20. století začali odborníci hledat různé teorie a způsoby, jakým by bylo možné poruchy čtení a psaní vysvětlit. Velký průlom přišel ve 20. a 30. letech, kdy psychologové a lékaři začali rozpoznávat, že dyslexie není výsledkem nízké inteligence nebo lenosti, ale specifickým neurologickým problémem.
V roce 1925 americký neurolog Samuel T. Orton navrhl teorii, že dyslexie souvisí s problémy v souhře hemisfér mozku. Jeho výzkum vedl ke vzniku mnoha terapeutických metod, jako je Ortonova – Gillinghamova metoda, která se dodnes používá k nápravě potíží s čtením a psaním u dětí s dyslexií.
V 60. letech se pojem „dyslexie“ stal více rozšířeným a odborníci začali zkoumat souvislosti mezi jazykovým vývojem, neurologickými procesy a problémy se čtením. Výzkumy ukázaly, že dyslexie má genetické a biologické kořeny, což vedlo k pokroku v diagnostice a léčbě.
21. století: Moderní chápání dyslexie
Moderní výzkum ukázal, že dyslexie není spojena s inteligencí, ale se specifickými rozdíly v mozkových funkcích zodpovědných za zpracování jazyka.
Lidský mozek je rozdělen na dvě polokoule. Levá polokoule odpovídá za aktivní schopnost vytvářet slova a vyjadřovat se a pravá polokoule je zodpovědná spíše za rozpoznávání obličejů, pozorování okolí a některé pocity. Některé studie tvrdí, že dyslektici zpracovávají informace v jiné části mozku než zbytek populace. Podle nich lidé s touto poruchou používají na čtení pravou část mozku místo levé.
Výsledky mnohých vyšetření však dokázaly, že mozek dyslektiků je zcela v pořádku a dokonce vykazuje nadprůměrnou inteligenci.
Víme také, že v některých případech jde o postižení dědičné. Je dokázáno, že poruchou učení trpí až 50% dětí dyslektických rodičů a projevuje se čtyřikrát více u chlapců než u dívek. Chlapci prožívají neúspěchy v učení dramaticky – bouchají do stolu, vztekají se, když jim práce nejde a odmítají pokračovat ve čtení či psaní. Děvčata se naopak uzavřou do sebe.
Za dětskými problémy se čtením, psaním nebo počítáním může však stát i drobné poškození mozku, ke kterému došlo před porodem, při porodu nebo krátce po něm a nemusí se nutně jednat o poruchu učení. Může jít i o vrozené snížení některých funkcí, třeba o horší zrakové nebo sluchové vnímání nebo horší časoprostorovou orientaci. Dítě si plete pravou a levou stranu, nahoře a dole, ale i časové vztahy jako předtím a potom.
Dříve nebyla osvěta tak velká a děti, které měly specifické problémy se čtením a psaním, končily často na zvláštních školách. Nikdo si s nimi totiž nevěděl rady.
V současnosti se dyslexie považuje za jednu z nejběžnějších poruch učení, přičemž postihuje asi 5 – 10 % dětí po celém světě. Alarmující je, že počet dětí s poruchami učení a hlavně dyslexií v našich školách dále roste. Průměrně se v každé třídě objeví 1 – 4 žáci s různými poruchami. Dnes jsou však k dispozici mnohé intervence, které mohou dětem s dyslexií pomoci dosáhnout úspěchu ve škole i v životě a výzkum stále pokračuje, což umožňuje lepší léčbu a podporu pro děti, které s touto poruchou žijí.
Pokud budete mít zájem, rádi za Vámi přijedeme a projekt Vám představíme, uspořádáme workshop pro Vaše zaměstnance, poskytneme konzultaci například k diplomové práci apod. Pomozte nám zvyšovat povědomí o tématech, na kterých opravdu záleží.
