Střední
Ještě když jsem byla na střední škole, představovala jsem si, že po maturitě půjdu na vysokou školu, přihlásím se na program Erasmus na studium ve Velké Británii, kde si všimnou mé úžasné inteligence a talentu a já zůstanu v Británii natrvalo. Nicméně, překvapení, překvapení, nic nešlo podle plánu.
Žádná vysoká
Střední školu jsem sice úspěšně ukončila, ale nepodařilo se mi dostat na žádnou z vysokých škol, na které jsem se hlásila a na studium jaderné fyziky, které nevyžaduje přijímací testy, jsem se úplně necítila vzhledem k tomu, že jsem prospala 90% všech hodin fyziky, které jsem kdy byla nucena protrpět. Řekla jsem si tedy, že na to půjdu po svém (protože co jiného mi taky zbývalo).
Nervy
Sehnala jsem si brigádu a jakmile jsem si dostatečně našetřila na dvoutýdenní cestu do Anglie, vyrazila jsem tam. Samozřejmě jsou i jiné způsoby, jak se do Anglie dostat např. vyjet jako au pair a pobýt tam mnohem delší dobu, ale jakkoliv růžové byly moje představy o životě v zahraničí, nepřekonaly můj strach. Jednoduše jsem se bála, že se mi tam nakonec nebude líbit, že si neseženu práci, která by mě bavila, že mi moje angličtina nebude stačit, že si tam nenajdu přátele. Prostě jsem měla obavy, které má do menší či větší míry každý. Já jsem je měla v té větší. Jsem člověk, který je lehce traumatizovatelný událostmi jako je školní výlet plný zábavy a her nebo narozeninová oslava s rodinou. Jsem spíš introvert.
Poprvé v Británii
Takže, konečně, po šestnáctihodinové cestě autobusem (z letadel jsem nervózní) jsem se ocitla v samotném centru Londýna. Jako klasický anglofil jsem byla nadšená ze všeho, z červených cihlových budov, z dvoupatrových turistických autobusů, z telefonních budek, z lidí všude kolem a z městského ruchu vůbec. Moje nadšení však začalo poměrně rychle opadat. Po cestě z místa příjezdu na místo mého ubytování v domě příbuzných známých mých známých jsem byla fyzicky a psychicky vyčerpaná tak jako nikdy. Celý tenhle debakl trval víc než šest hodin a neobešel se bez jednoho panického záchvatu, dvou spontánních vypuknutí v pláč, asi šesti koleček kolem jednoho a toho samého sídliště a jednoho neúmyslného pokusu o vloupání do soukromého rodinného domu. A to byl jenom začátek mé dvoutýdenní londýnské anabáze. Důvodem toho čirého zmaru byl můj orientační smysl Maďara v kukuřici a potvrzení jedné z mých obav. Moje středoškolská angličtina mi nestačila.
Cože?
První věcí, která mě šokovala, byl fakt, že při konverzaci s člověkem, který mluví opravdovou britskou angličtinou, jsem neměla šanci. A to nemluvím o londýnském cockney dialektu nebo o rozhovoru se skotským řidičem autobusu. Mými klíčovými frázemi celého pobytu bylo „Excuse me?“, „I’m sorry?“, mírně až velmi neslušné „What?“ a poraženecké trio „Never mind. It’s okay. Good bye.“ občas okořeněné o zadržované slzy, které vedly pouze k vytřeštěnému výrazu ve snaze nemrkat, a tím následnému umocnění faktoru podivnosti a trapasu všech mých konverzací s Brity. (Zmiňovala jsem se, že jsem spíš introvert?)
Začít znova
Když jsem se vracela zpět domů, měla jsem smíšené pocity. Londýn byl nádherný, ale moje představy o práci mezi Londýňany, kteří by byli unešeni z mé kouzelné osobnosti, šarmu a ostré vtipnosti se rozpadly na prach po nárazu s tvrdou realitou, jelikož se nedá říct, že byste zrovna sršely vtipem a výřečností, když víc než polovinu vaší angličtiny tvoří „What?“ doplněné o tupý nebo vytřeštěný nemrkající výraz. Nechtěla jsem se svých přemrštěných představ vzdát, žít a pracovat v Británii bylo pořád mým snem. Musela jsem si projít pěti fázemi smutku a uznat, že moje angličtina není dostatečně dobrá. A v momentě, kdy jsem to přiznala, jsem byla odhodlaná s tím něco dělat.
Pelikán
V té době jsem bydlela v Brně, kde jsem se přistěhovala kvůli přátelům a větším pracovním příležitostem, a tak jsem prohledávala internet a hledala brněnská jazyková centra. Po dlouhém rozhodování jsem si zvolila kurz pomaturitního studia v jazykové škole PELICAN. Nebudu lhát, jsem člověk, který si kupuje knížky podle obrázku na obálce, takže mě oslovily pěkně zpracované webové stránky školy. Jelikož ale šlo o můj sen, tak jsem pro jednou upustila od mojí silně povrchní stránky a zodpovědně jsem si pročetla všechno o kurzu, o lektorech a způsobu vyučování. Důvody, proč jsem si nakonec kurzy angličtiny zvolila u školy PELICAN byly malé vyučovací skupiny, individuální přístup, zahraniční zkušenosti lektorů a hlavně příprava studentů na reálné situace a konverzace. V důsledku jsem ale získala ještě mnohem víc.
Nebát se mluvit
Nevím, jestli to bylo zásluhou školy nebo tím, že jsem se odstěhovala do většího města, ale konečně ze mě začal opadávat strach mluvit s lidmi a tím pádem i mluvit v angličtině. Ve škole panovala skvělá atmosféra mezi námi studenty a lektory. Našla jsem si tam hodně kamarádů a s některými z nich jsme se dokonce dohodli, že se budeme učit anglicky společně nebo jsme někdy mluvili mezi sebou výhradně v angličtině. Uznávám, ty konverzace nebyly, aspoň ze začátku, nejbrilantnější, ale mluvili jsme. Po absolvování pomaturitního kurzu angličtiny na škole se moje angličtina rapidně zlepšila, dokonce mě i bavila, nadšeně jsem si vyhledávala různé fráze a složitější slova. Tehdy jsem se učila nejvíc, co jsem si kdy pamatovala.
Konečně v „cíli“
O pár měsíců později, po tom, co jsem si našetřila o něco víc, jsem to zkusila znova. Vyjela jsem do Londýna za prací. Nejdříve jsem dělala brigády, byla jsem pokojská a čísnice. Po kurzu jsem rozumněla všemu, a tak jsem se mohla mnohem rychleji naučit plynulé a bezchybné angličtině. Teď pracuji nedaleko Londýna v softwarové firmě, překládám z angličtiny do češtiny aplikace a hry. Je to práce, o které by mě ani nenapadlo, že ji chci dělat, nicméně je to práce, která mě opravdu baví a to je to, o čem jsem vždycky snila. Škola PELICAN ve mně dokázala vzbudit zájem a vášeň pro jazyk, která mě dodnes živí a které už se, doufám, nikdy nezbavím a za to jsem jí nesmírně vděčná.
