Nejprve je potřeba zamyslet se nad otázkou, co vlastně byla a je typicky česká hudba? Když pominu starší minulost (nikdo by se se mnou nemohl přít o typické jasnosti české hudby Smetanovi nebo Janáčkovi) a jasně definovanou „dechovku“ či „cimbálovku“ jako moravskou hudbu, zůstane mi věčná otázka a nespecifičnost „populární“ hudby. Je možné určit v tomto okruhu typickou českou hudbu? Před rokem 1989 bych tímto nazvala různé písničkáře, kteří byli inspirováni vlastně českou lidovou hudbou, kterou rozvíjeli dál a spojovali ji se soudobými tématy (ostatně co jiného, než jakousi výpověď, nám lidová hudba nabízí). Ovšem bylo by toto typickým i pro masu tehdejší doby? Dnes mi to přijde jasné, typická hudba za socialismu v Česku je ta hudba, která se proti panujícímu režimu jakýmsi způsobem ohrazuje. Nemohu si však nalhávat, že toto je a bylo všeobecným míněním. Pokud se budu řídit výsledky soutěží populární muziky (Český slavík), definice české hudby bude jméno Karel Gott. Takže typická česká hudba je spojením klasického tenorového zpěvu a šlágrových melodií od Karla Svobody atd.? Asi ano, bohužel, bohudík, záleží na každém z nás, jak se k tomu postaví. V této úvaze bych se ale raději než „Božským Karlem“ zabývala tou hudbou, která si procházela před rokem 1989 „kamennými cestami“ a dnes má „na vavřínech ustláno“. Myslím tím rádoby „alternativní“ rockovou a okrajovou „populární“ hudbu.
Bylo by naivní myslet si, že za dob „uzavřených hranic“ u nás vše vznikalo samo a bez vlivů ostatních kultur, ostatních států (když se vrátím k populárním šlágrům, zde je to velmi markantní – klasické předělávky zahraničních písní, které k nám v originále nepronikly, pro české publikum s českými texty). Avšak iniciativa jakéhosi češství byla jasnější a častější. Například Jihlavská punková skupina HNF. Dnes pro některé pomalu klišé, avšak spojení textů a jejich hudební tvorby je naprostým unikátem. Je to spojení jakéhosi českého undergroundu s českým bigbítem podtrhnuté víceméně „protirežimními“ texty. Zde by se dalo s jistou nadsázkou opravdu mluvit o české hudbě, hudbě vycházející z jádra češství. Ovšem jak již název napovídá (punk), nevzniklo tu něco naprosto odlišného. Na počátku stáli vždy určití lidé, kteří se jakýmkoli způsobem dostali k zahraniční desce a v prvních chvílích se učili to, co zde slyšeli. Už jenom fakt, že této muzice říkáme punk, vypovídá o přejatosti od anglických (amerických) „garážových“ kapel.
Kurzy češtiny ve škole PELICAN.
Jedním z muzikantů, co měli tu čest setkat se se zahraničním punkem před rokem 1989, byl Mikuláš Chadima, jak píše ve své knize Alternativa: „Já jsem se poprvé setkal s touhle muzikou před prázdninama. Měl jsem to štěstí, že manažerem Old Teenagers byl Karel Habal. Karel punk miloval a byl jedním z prvních, kdo měl desky s touhle muzikou. Když mi poprvé pustil desku Sex Pistols, jásal jsem. Tahle muzika mi připadala jako důležitej zvrat. Bylo to jednoduchý a bylo v tom hrozně moc energie. Punk tehdá vůbec neletěl, a tak byl Karel rád, že našel spřízněnou duši, a začal mě hned deskama zásobovat. I když mě mimo Sex Pistols další punkový kapely tolik nebraly, pokládal jsem punk za velice důležitý pro to, aby se definitivně zlomila nadvláda jazzrocku a našich profirockerů.“
Avšak mohu jasně říct, že rozhodně čeští muzikanti byli zahraniční hudbou ovlivňováni v mnohem menší míře, než je tomu dnes. Samovolný vliv muziky, kdy člověk skládá a bezmyšlenkovitě, nevědomě „okopíruje“ styl a melodii jakési populární hudby odkudkoli, je specifický jev právě české hudby (a nejen té) po „otevření hranice“. Před rokem 1989 bylo pro masu jasně definováno pár zahraničních kapel a muzikantů (Elvis, Beatles, částečně Pink Floyd, Rolling Stones atd.), které bylo možno slyšet a poslouchat a zbytek víceméně vycházel z české hudební kultury, z českého muzikantství.
Rok 1989 přinesl již zmiňované „otevření hranic“, kdy se český občan může svobodně rozhodnout vycestovat, svobodně rozhodnout co chce, co nechce. Avšak paradoxně toto „otevření se“ světu, informovanost o zahraničních událostech atd. uškodilo právě onomu češství v muzice. Masa jakéhosi českého národa (pokud něco takového někdy existovalo či existuje) zpočátku vědomě a hladově, dnes však již nevědomě, apaticky a naprosto přirozeně, přijímá a uznává zahraniční hudební tvorbu jako jakousi modlu nebo jasněji jako přirozenou součást každodenního života a už nemá potřebu ani chuť pídit se po zbytku nějaké vlastní hudební kultury. Česká rádia z většiny servírují lidem hity západního světa a na českou tvorbu víceméně zapomínají – pominu-li naprostý vnik stylu R´n´B (původně jakési černošské hudby vycházející ze spirituálních a pracovních písní) do české hudby, zbydou mi zase ony písničkáři, kteří se znovu objevili a jakýmsi malým velkým krokem (Tomáš Klus Český slavík 2012) se zařadili do žebříčku hraných umělců v médiích. Dostala jsem se tedy svoji úvahou zase na začátek a došlo mi, že typicky českou populární hudbou jak před rokem 1989, tak po něm, je muzika vycházející z lidové hudby, která stále vypráví (ať už politicky nebo jakýmkoliv jiným způsobem) o životě v naší zemi.
Kurzy češtiny ve škole PELICAN.
Co dodat na závěr? Před rokem 1989 a po něm žila Česká republika i v hudebním světě prakticky odlišnými životy, které však i zdánlivě nesouhlasně na sebe navazují. V názvu této úvahy je uvedeno slovo „problém“ v rámci setkávání se kultur v umění. V tomto případě, ač jsem mohla občas vyznít jakkoli nesouhlasně, to jako takový problém nevnímám. Je úleva, že si mohu poslechnout, co chci a mám obrovskou možnost inspirace. Avšak mějme na paměti trochu onoho českého myšlení a jakéhosi obdivu k české kultuře a snažme se alespoň částečně v umění ponechat jisté „naše“. Již dnes se setkávám s, podle mě nesmyslnými, názory, kdy jistý pán tvrdí, že česká hudba skončila Janáčkem, popřípadě „devětaosmdesátým“. Nerada bych tento naprosto zcestný a nijak nepodložený názor znovu slyšela. Jediný problém nastává v postavení se k dnešní populární hudbě, což samozřejmě budou moci soudit až generace po nás.
„Umění jako projev tvůrčí, obrazivé síly a výtvarné vůle lidského ducha se v životě společnosti uskutečňuje bez přeryvů a jeho pramen nevysychá zcela ani v dobách nejhlubšího kulturního úpadku.“ – PAVEL Jakub, Dějiny našeho umění.
Olie Kovácsová
