JŠ PELICAN uskutečnila rozhovor s panem Arnoštem Goldflamem o vzdělávání se cizími jazyky
Arnošt Goldflam, narozen 22. září roku 1946 v Brně, je českým hercem, dramatikem, režisérem, pedagogem a spisovatelem pro děti. Vystudoval JAMU a poté působil v brněnských divadlech Večerní Brno, Divadlo na provázku, Divadlo X a později i v HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových rolí. Největší ohlas měla role Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. V nynější době režíruje divadelní hry a přednáší na JAMU a DAMU.
Jazyková škola Pelican se již několik let věnuje tvorbě metodiky a výuce cizích jazyků pro děti i dospělé studenty. Za evropský projekt Don´t Give Up! jsme získali jazykovou cenu Label 2010. Proto bych se Vás ráda zeptala, jakou máte zkušenost s učením cizích jazyků a jakou formou jste se učil cizí jazyk?
To je dost komplikované… Nebo spíše pestré než komplikované. Můj otec se narodil ve Vídni, doma jsme mluvili česky, ale on chtěl, abych mluvil německy. V takových návalech mě vždycky chvilku učil, pak to zase upadlo. Ale hlavně sledoval koncem 50. let rakouskou televizi, takže byla televize a z toho jsem se učil. Začal jsem i číst, na škole jsem měl němčinu, tak jsem se naučil německy. Moje maminka s babičkou a s tetou byly rodačky ze Lvova, tak mluvily doma mezi sebou trošku polsky, tak jsem se naučil i polsky, začal jsem číst a režíroval jsem v Polsku. Potom jsem pracoval pár let jako dělník a přihlásil jsem se do angličtiny. Chodil jsem tedy do angličtiny, párkrát jsem ten kurz dokončil a párkrát taky ne. Takže postupně jsem se učil angličtinu. Ve škole jsem se učil taky ruštinu, měl jsem to rád, začal jsem inscenovat v divadle ruské autory, začal jsem sbírat ruské romance, tak jsem se naučil i trošku rusky.
Vaše jazyková vybavenost je tedy docela velká?
Relativně.
Jaké jsou Vaše zkušenosti s jazykovou školou? Někdy jste kurz dokončil, někdy ne, co tedy hrálo největší roli ve výuce?
Moc mě nebavila gramatika. Myslím, že nejdůležitější, aby se člověk domluvil, je slovní zásoba
a konverzace. Čím víc se povídalo, tím mi to přišlo zajímavější, zábavnější a užitečnější.
Jak se Vaše děti učí cizím jazykům? Jaký k nim mají vztah? Můžete porovnat jejich přístup k učení jazyků?
Moje dospělá dcera dělala au-pair v Anglii, tam nejdřív chodila na kurz a pak byla tam a naučila se anglicky. A moje malé děti…. Kluk chodí do čtvrté třídy a mají ve škole angličtinu. Holčička je ještě malá, umí počítat anglicky do šesti, to ji naučil kluk.
Pokud se syn učí, tak mu s tím někdo pomáhá?
Včera jsem s ním zrovna dělal úkol do angličtiny.
Kdy myslíte, že je nejlepší začít dítě seznamovat s cizím jazykem?
Myslím, že je to jedno. Čím dřív, tím líp samozřejmě. Nejlepší je to nenásilnou formou. Třeba přes pohádky, občas něco překládat, pustit jim nějakou kreslenou pohádku a doplnit to nějakým komentářem.
Ocitl jste se někdy v situaci, kdy Vám chyběla jazyková vybavenost?
To se mi stalo ve Francii. Protože francouzsky neumím. Tam mě oloupili, tak jsem šel na policii
a Francouzi neradi mluví německy nebo anglicky, tak tam mi to trošku chybělo.
Pomohl Vám někdo?
Nakonec to všechno dopadlo dobře. Sice jsem přišel o peníze, ale vyvázl jsem živ a zdráv, to je hlavní. Nepochybně mi ta francouzština chybí.
Využil jste někdy ve své tvorbě znalost cizího jazyka?
Ano, samozřejmě. Režíroval jsem v Polsku, Rakousku nebo Německu, tak mi to přišlo k užitku. Teď jsem byl v Anglii, kde hrají moji hru, tak jsme si o tom aspoň mohli popovídat.
Naše JŠ Pelican je partnerem evropského projektu EuroLib, který má mimo jiné za cíl vrátit dětem knihu do rukou. Vy jste sám autorem tří knih pro děti. Za knihu Tatínek není k zahození jste získal ocenění Magnesia litera za nejlepší knihu pro děti a mládež a také jste získal cenu Noci s Andersenem za knihu Tatínek 007, což jsou pohádky pro celou rodinu. Myslíte si, že dnešní děti čtou knihy a mají dostatečnou podporu v rodině a ve škole?
To je individuální jakou mají podporu. Někde mají, někde nemají. Ale občas pro děti čtu a musím říct, že děti docela čtou. Až jsem byl někdy překvapen.
Jaký mají vztah ke knihám Vaše děti? Mají podle Vás dnešní děti jiný vztah k četbě knih, než měly třeba před deseti, dvaceti lety?
To si netroufám posoudit, to bych generalizoval na základě úzké zkušenosti. Jsem rád, že se
z našeho syna vyvinul velký čtenář. Z toho mám radost. Vybírá si knížky úměrně svému věku. Holčička také ráda listuje v knížkách nebo si nechává předčítat, tak doufejme, že jí to vydrží.
Podle našeho názoru se v posledních letech výrazně změnil obecný pohled na knihu. Často se setkávám s názorem, že kniha, jak ji dneska známe, bude z důvodu nových technologií typu e-book na ústupu. Má podle Vás kniha jako taková šanci zůstat zajímavá pro děti i v budoucnosti?
Samozřejmě nevím. Na druhou stranu, pro moje psaní to nemá žádný vliv, protože mě to baví vymýšlet si, tak jak píšu. Píšu především divadelní hry, které občas inscenuji, čili samozřejmě mě soukromě by mrzelo, kdyby lidi nebavilo číst. Jinak mě baví si vymýšlet, tak já to dělám a nepřemýšlím o tom, jestli se to bude prodávat nebo nebude. Bylo by mi to líto, kdyby se knížky ztratily ze života.
Jste nejen úspěšný tvůrce divadelních her a dramatizací, ale také takový pohádkový dědeček nebo tatínek. Kde berete inspiraci pro své pohádkové příběhy?
Tak jednak mě inspirují děti, protože si říkám, že já jako starý otec musím něco zanechat, než natáhnu bačkory. Druhá věc je, že děti samy o sobě svými otázkami, tím, jak člověk s nimi vede hovory, už samy něco inspirují. A třetí zdroj je ta záliba ve fantazírování. Jak stárnu, tak asi dětinštím, tak už se to sbíhá.
Čím myslíte, že jste nejvíce zaujal malé čtenáře v Noci s Andersenem, kde si Vás děti vybraly jako nejlepšího, tu Vaši knížku?
Asi se jim ty pohádky líbily.
A to jste četl Vy nebo někdo jiný? To bylo vlastně po celé republice…
To ony si samy četly. Já jsem četl jen v Hradišti v knihovně. To ony samy si četly, ony samy si to vybraly.
Já myslím, že se jim asi líbil Váš humor. To je rozesměje.
Já jsme přesvědčen, že jako autor nemohu jednat s dětmi spatra. I z domu vidím, že musím děti brát jako partnery. Tím se oni dostanou na moji a já na jejich úroveň.
Když jste byl malý, tak jste hodně četl. Myslíte si, že právě knížky ovlivnily Vaši představivost a současnou tvorbu?
Já myslím, že ani ne. Řekl bych, že mě knížky spíš inspirovaly a přivedly mě k tomu, že si lze vymýšlet, že jsou lidé, kteří spřádají příběhy atd. Tvorbu ovlivnila spíš moje rodina nebo částečná samota, to snílkovství, které bylo asi vrozené. Já jsem často musel pomáhat otci a tam jsem měl čas na vymýšlení a fantazírování.
Dnešní děti mají celou řadu různých kroužků a nemají asi tolik času a prostoru na svou fantazii.
Jak kdo. Dítě si čas vždycky najde. Dítě potřebuje také chvilku pro sebe. Není dobré nepřetržitě je zaměstnávat různými kroužky a myslet si, že když toho mají stále hodně, že nebudou zlobit a že to přispěje k jejich rozvoji. Přispěje, ale ne úplně. Potřebují i chvilku samoty, aby si mohly přemýšlet a hrát si samy.
Kterou dětskou knížku máte nejraději?
Dříve i dnes čtu stále pohádky. Občas. I jsem dělal na divadle takový soubor hororových a erotických pohádek. Já jsem měl moc rád Jules Vernea, Tři mušketýry, Mayovky a všechny mám rád dodneška. Jako dítě jsem do toho četl třeba Balzaca, Stendhala atd. A mně se to všechno míchalo. Já jsem vždycky měl směsku, nikdy ne jen jednu knížku.
Je něco, co Vám vadí na současných dětských knížkách? Nebo něco, co není úplně Vaše gusto?
Já to zase takhle nesleduji. Sleduji to jen v souvislosti s tím, co čtou naše děti. Holčičce kupujeme my, čili je to už výběr, a kluk si to řekne s kamarády. Takže vlastně nemohu říct.
Dalším důležitým cílem našeho evropského projektu EuroLib, což je ta pojízdná dětská knihovnička, je seznámit děti ve věku 6 až 11 let s kulturou jiných evropských národů pomocí dětských ilustrovaných knížek. V naší škole proběhl workshop v rámci tohoto projektu, na kterém se malé děti seznámily s odlišnostmi jednotlivých kultur evropských zemí. Mají podle Vás dnešní děti přehled o těchto odlišnostech různých evropských kultur, například že dokáží říct, co je typické pro Itálii, co pro Anglii?
Na rozdíl od dřívějška děti s rodiči jezdí po světě, ale myslím, že když se octnou v cizí zemi, tak je moc nezajímá, co je typické pro Itálii nebo jinou zemi. Ani nevím, jestli je to důležité. Myslím, že důležité je, aby si uvědomily, že je tam trošku jiná atmosféra nebo že se musí jinak domlouvat. Existují různé knížky a cestopisy o tom, že Češi jsou takoví, Italové jiní… Já to nemám rád, takové klasifikování a zbrklé soudy dnešních cestovatelů, kteří někam jedou na tři týdny a už píší cestopisy. Je potřeba tam žít. Dětem je to jedno, uvědomují si to postupně až ve vyšším věku a tak to má i být.
Cestujete rád?
Upřímně řečeno, ani moc ne. Já jsem docela cestoval, byl jsem v různých zemích, třeba tam, kam se člověk normálně nevypraví, třeba v Litvě nebo několikrát v Americe, většinou když tam mám čtení nebo mi tam něco hrají. Takže jsem cestoval pracovně. Já moc necestuji z lakoty. Cestuji, jen když mě někam pozvou. Ale hlavně, vždycky když jsem tam byl, tak mě to moc bavilo, to musím přiznat, ale zpětně, když jsem se vrátil, tak jsem si uvědomil, že jsem zaregistroval nějakou regionální odlišnost, ale že mě to v ničem nezměnilo, nemění, že to nijak neovlivnilo moje psaní nebo nijak mimořádně a jak jsem starší, tak čím dál míň.
Cestují rády Vaše děti?
Myslím, že docela ano. Já se tomu nevyhýbám, protože když ony to chtějí nebo moje paní si přeje někam jet, tak jedeme. Ale nijak zvlášť o to nestojí.
Dnes je mnoho příležitostí ke studijním pobytům v zahraničí. Využily někdy Vaše děti těchto možností?
Moje děti jsou ještě malé a dospělá dcera studijního pobytu nevyužila, na to byla nejdřív malá, pak zase velká. Taky je to většinou pro vysokoškoláky, ona nedělala vysokou školu. Ale dělala au-pair v Anglii, tam se naučila Anglicky. Teď byla na Kypru, sehnala si tam práci. Já ji obdivuji
v tom, že má tu odvahu vypravit se tam a žít tam určitou dobu.
Myslíte si, že je dostatek divadelních programů pro děti? Chodí děti rády do divadla? Vedou dnešní rodiče své děti k lásce k divadlu?
Řekl bych, že lásku k divadlu nemusí mít, stačí, když je to baví. Do divadla chodí určitý okruh lidí. Jednou jsem četl, že je to odhadem něco kolem 5% lidí. Je to ten okruh lidí, kde se čtou knížky, kde se chodí do divadla i s dětmi atd. Ti to dělají. Ostatní to nedělají a dělat nebudou, protože si neuvědomují smysl kultury, literatury, divadla a hudby, kromě funkce jakési kulisy. Okruh lidí, které toto zajímá ve vztahu k dětem, se nebude nijak rozšiřovat, ten zůstane v podstatě stejný.
JŠ Pelican se věnuje kulturnímu vzdělávání dětí. Snažíme se zapojit děti do evropských kulturních projektů, kde hlavní roli hraje právě kniha a divadlo. Vaše práce se v mnohém shoduje s našimi metodickými cíli. Byl byste svolný ke spolupráci s námi v této oblasti?
Podívejte se, principielně je to samozřejmě možné, ale to bych musel vědět konkrétně. To je tak obecná otázka, že nemohu posoudit. Musel bych vědět, že bych to uměl, že na to mám čas, to zrovna teď nemám. Tento rok určitě vůbec a příští rok patrně, kdo ví jestli. Kolik času by to ode mě žádalo. Já také pedagogicky působím, čili upřímně řečeno ke stáru nemám potřebu rozšiřovat pedagogické aktivity, mám potřebu spíš to zužovat a věnovat se víc tomu, co si říkám, že bych ještě mohl tak udělat, být s mými dětmi a ještě udělat nějaké pěkné představení. Takže zmnožovat ty aktivity moc potřebu nemám, ale když by člověk viděl, že je to něco smysluplného, že má na to nápad, že ví jak, tak tomu se samozřejmě nevyhýbám.
