Existují jména, která bychom měli mít v povědomí. Osoby, které významně ovlivnili nejen vývoj v dějinách umění, ale i subkulturu, ve které žijeme, a ze které čerpá inspiraci mnoho umělců současnosti. Ať už se bavíme o hudebních interpretech nebo street artistech. Potisk oblíbených tenisek, design vyhlášeného podniku anebo móda, který je momentálně in mezi novou generací. V tom všem by se dal najít odkaz vedoucí k nějakému z umělců- bohémů, kteří často žili nepochopeni a byli doceněni až po své smrti.
Když se dívám na díla Jean-Michel Basquiata, vidím v nich víc než zmatek v hlavě někoho, kdo fetoval
Nejdřív tu bylo graffiti, od kterého se paradoxně J. M. v posledních letech svého života distancoval. Právě graffiti bylo však prvním veřejným projevem , tehdy, v sedmdesátých letech v ulicích Manhattanu. SAMO (same old shit) a následně SAMO IS DEAD v části Soho, snad jako reakce na článek v deníku Village Voice.
Rok 1978 byl pro Basquiata zlomový. Těsně před promocí, jako důsledek dlouhodobých neshod s otcem, se rozhodl odejít nejen ze školy, ale i z domova. Tento krok se nepochybně pro mnohé může jevit jako něco, co jeho rozvoj mohlo zabrzdit. Já si však myslím, že pokud by mohl promluvit duch samotného umělce, patrně by to pro něj byl krok nevyhnutelný- bylo mu umožněno moci svobodně tvořit a nenechat se pragmatickými konflikty kreativně ubíjet.
Basquiat poté, co se z domova přestěhoval na byt se svými přáteli, reagoval produktivně. V té době začal prodávat v newyorských ulicích ručně malované pohlednice a trička, a právě tehdy se seznámil s člověkem, který ho v mnoha směrech ovlivnil, obohatil a s nímž v budoucnosti navázal pracovní, ale i svým způsobem přátelský vztah. A tak tehdy, když vešel do restaurace, aby nabídl dvěma neznámým mužům svoji práci, zatímco ho jeden uzemnil, Andy Warhol si jednu z pohlednic skutečně zakoupil. Nicméně Warholův respekt si J. M. získal až v roce 1983, kdy byl zařazen mezi umělce vystavující na biennale ve Whitneyho newyorském muzeu umění.
Po celé svoje dospívání jsem odsuzovala drogy. Zkoumám Basquiatovy, pro mě geniální obrazy, a pokládám si otázku, zda skutečnost, že zrovna on jich při tvorbě hojně využíval, měla nějaký vliv na jejich prostou genialitu. Protože zadíváte-li se dál, za reálnou, avšak spoutanou plochu plátna/materiálu, které posloužily jen jako prostředek k zhmotnění myšlenky, pak spatříte svobodné odrazy pocitů člověka, který se na život dokázal podívat z absolutně rozdílné perspektivy. A zároveň ji přetvořil prostřednictvím barev do něčeho, co po desítkách let stále promlouvá k lidem, kteří se na jeho obrazy dívají. To považuji za něco, co je stále mladé/stále aktuální. Mladé a svobodné umění, které nelze spoutat časem, ani konvencemi a negativními ohlasy.
untitled/history of black people
Toto expanzivní dílo vzniklo začátkem roku 1980 jako rekonstrukce epické historie Basquiatových vlastních předků na americký kontinent. Dohromady také jaksi slučuje vztah Egypta k Africe a spojuje v sobě vjemy z afro-americké hudby, jižní subkulturu Memphisu a Tennessee. Uprostřed díla J. M. zobrazuje žlutého Egypťana plujícího na loďce po řece Nil. Egypťana představuje bůh Osiris.
Úryvky textů, neodmyslitelný prvek Basquiatových děl, v tomto případě odkazují k africké historii. Primitivními tahy a zjednodušenými objekty se jeho dílo, stejně jako většina dalších, řadí mezi neo-expresionismus a primitivismus.
Obraz je tvořen třemi částmi-třemi jakýmsi okénky, což odkazuje na renesanční náboženské triptychy, kde se rozevíralo plátno na levou i pravou stranu a tvořilo tak jednotný obraz.
Jean-Michel Basquiata vidím svým pohledem jako bytost, která svým talentem daleko přesahuje většinu těch dalších, které znám. Jeho díla jsou uvolněná, upřímná a poetická, vtisknul do nich absolutně podstatu své osobnosti. Jeho osobitost dokážou ocenit různé věkové generace, a to mě neskutečně těší.
J.M.Basquiat (1960-1988)
Autor: Tereza Sokolicek
