Author: Medard

Brno je město mnoha možností. Prakticky jakýkoliv nápad není problém proměnit ve skutečnost. Brno žije nočním životem. Ať se kdykoliv během dne či noci objevujete na kterémkoliv místě, nikde nejste sám. Všude je spousta lidí, kteří se chtějí bavit. Není problém zajít do klubů, zatančit si, poznat nové přátele. Nebo trávit čas v příjemné restauraci s lidmi, které již znáte. Brno je prostě město, ve kterém nepoznáte nudu.

Když už vás ale tento život nenaplňuje a chcete se jednou také pěkně obléci a něco se přiučit, rozhodně vyrazte za kulturou. Brněnská divadla nabízí nespočet představení. Nikdy jste nebyli na baletu? Vydejte se do Mahenova divadla, možná se zde do tance, i když jiného než znáte z klubů, také zamilujete. Určitě budete nadšeni i z interiéru, který dýchá historií, hlediště je uzpůsobeno tak, aby každý divák viděl z kteréhokoliv místa. Divadlo ovšem nabízí i klasická činoherní představení od známých autorů. Výkony herců bývají tak přesvědčivé, že i po ukončení představení ve vás zanechají hluboko zakořeněné dojmy.

Dalším vyhlášeným divadlem je Městské divadlo na ulici Lidická, Když se vám podaří sehnat lístek, bude to pravděpodobně třeba i 3 měsíce předem. Ovšem toto čekání stojí za to. Hudební scéna je naprosto skvělá. Hrají se zde známé muzikály a výkony herců jsou opět fenomenální. Spousta muzikálů, které se uvádějí, bývají z dílny anglických autorů. Pokud vás tedy muzikál, nebo i jiné představení uchvátí natolik, že si ho budete chtít vidět znova a v originále, není nic jednoduššího než sbalit kufry a vyrazit do Londýna.

Zlepšete své jazykové schopnosti – výuka angličtiny Brno.

Udělejte si prodloužený víkend a spojte návštěvu divadla i s poznáváním ostatních památek, které hlavní město Velké Británie nabízí. Přes den se projděte okolo Temže a večer si plnými doušky můžete vychutnat představení, které vás okouzlilo již v Brně v překrásných prostorách londýnských divadel. Určitě si odnesete další nevšední zážitek, na který budete vzpomínat spoustu let.
Jak ale zařídit to, abyste představení rozuměli? Ano, už jen to, že budete v prostorách divadla, na vás bude působit hezkým dojmem, ale rozumět dialogům je přeci jen ještě o něco lepší. Pokud víte, že zrovna angličtina nepatří mezi vaše silné stránky, neváhejte a využijte služeb jazykových škol. Přihlásit se na kurzy není nic těžkého. A nemusíte ani chodit nikam daleko. Nedaleko centra, přímo naproti Městskému divadlu se nachází jazyková škola PELICAN. Ta nabízí široké spektrum jazykových kurzů šitých přímo na míru. Volit tedy můžete jak z individuálního kurzu, který bude přímo pro vás a o vás, tak i z kurzů skládajících se z malých skupinek studentů. Třeba zde najdete nějakého milovníka divadel a přítele na cesty po představeních…

 

Autor: Markéta Eliášová

Proč zrovna tyto léta? Protože se hudebním světě objevují nová odvětví rockové hudby, a to hardrock,  nová vlna a hlavně punk rock…

V Americe již nějakou dobu existují punkoví prarodiče Iggy Pop (do r. 1973 Iggy Pop and The Stooges), New York D22olls či Velvet Undeground (název až do roku 1973).

            Když v roce 1974 vydávají The New York Dolls svoji poslední desku „Too much too soon“ a následujícího roku se rozpadají, zpívat začíná mladá spisovatelka poezie Patti Smith, která zakládá skupinu Patti Smith Group. Již roku 1975 vydává album „Horses“, o rok později „Radio Ethiopia“ a v letech 1978 a 1979 desky „Ethipia a Wave“. Také spolupracuje s Tomem Verlainem (1973-1978 hraje se skupinou Television) a r. 1976 vydávají básnickou sbírku „The Night“. Patti Smith se pro historii stala velice stěžejní postavou ve vývoji new yorského punku a nové vlny.

            Taktéž v roce 1974 se dává dohromady snad nejvýznamější americká punk´n´rollová skupina historie  Ramones. Členové chodili v dámském oblečení a za příjmení si vzali jméno kapely (např. Dee Dee Ramone). V roce 1976 vydali své první album s názvem „Ramones“. Rok na to se skupina prosadila s hitem „Sheena is a punkrocker“ za oceánem, v Anglii. 1977 vydávají dvě desky, „Leave Home“ a „Rocket to Russia“, jež jsou ze stejného materiálu jako deska první. Dále pak 1978 album „Road to ruin“ a 1979 „Itś alive“.

            V roce 1974 se ještě v New Yorku formuje neméně důležité komerční novovlné seskupení Blondie, v čele s dívčím zpěvním duem, které v letech 1976, 1977, 1978 a 1979 vydávají alba „Blondie“, „Plastic letters“, „Parallel Lines“ a „Eat to the beat“.

            Mezi Anglií a USA stojí Dawid Bowie, který od roku 1974 pobývá 2 roky v Americe a produkuje například i s Iggym Popem nebo Johnem Lennonem. Roku 1976 se však stěhuje do Německa a stává se další inspirací pro novou vlnu např. deskami „Low“ (1977), „Heroes“ (1977) nebo „Lodger“ (1979).

            V Anglii se v těchto letech taktéž  máme o co zajímat. V roce 1974 se například dávají znovu dohromady Deep Purple a rozpadají se The Who.

            Roku 1976 na heavymetalové půdě v Londýně zakládá skupina Iron Maiden, která v roce 1978 vydává první desku „The Soundhouse Tapes“ (na vlastní náklady). Další rok hrají v Londýně na prvním festivalu nové heavymetalové vlny, jak se později označuje festival „Crusade“.

            Avšak v Anglii již byli přehlceni heavy metalovými a hardrockovými kapely typu Iron Maiden, Led Zeppelin, AC/DC či Black Sabath, a proto se není čemu divit, že tehdejší mládeš v roce 1975 (jejich první koncert) přišla na kapelu Sex Pistols, která se stala punkovým kultem. V čele se zpěvákem Johnym Rottenem měla za úkol provokovat, což se jí velice dařilo. Hned v roce 1976 vydává kapela svoji první desku „Anarchy in the UK / I wanna be me“, která se nenávratně podepsala na dějinách punkrockové muziky. Roku 1978 se rozpadají.O  rok později se jejich baskytarista Sid Vicious předávkuje heroinem a umírá poté, co je obviněn z vraždy své milenky.

Přelož si anglické texty písní díky skvělé angličtině – pomaturitní studium angličtiny Brno.

            Další punkovou legendou se stala kapela stojící vedle Sex Pistols, The Clash (založena 1976). Oproti Sex Pistols je ale umírněnější a politicky orientovaná spíše doleva. Později v jejich hudbě dokonce objevujeme prvky reggae a ska. V letech 1977, 1978 a 1979 vydávají desky „The Clash“, „Give´em Enough Rope“ a „London Calling“ (dvojalbum).

            Z anglického hudebního podsvětí stojí za zmínku i kapela Snam 69, která se stala nejvlivnější ve stylu Oi! či streetpunku. První singl s názvem „I don’t Wanna“ byl vydán roku 1977, první a druhé album skupiny s názvem „Tell Us the Truth“ a „Hurry up Harry“ pak v roce 1978.  

            V Čechách stále působily například skupiny typu Olympic, Katapult nebo Bacily, avšak i u nás začínají vznikat kapely nové vlny a dostává se k nám i punkrock, víceméně hlavně z Anglie, odkud se složitě pašuje na zahraničních vinylech. Hudební začátky této scény u nás beze sporu patřily kapelám Extempore, Zikkurat a Energii G.

V začátcích se tento styl pojí se jménem Karel Habal (pozdější zpěvák skupiny Garáž), jenž byl jedním z prvních, kdo u nás vlastnil punkové desky, např. Sex Pistols či Clash. Kapela Extempore, která jako první dostala punk do podvědomí veřejnosti, zde působila cca od roku 1974 a do její tvorby se dostávaly a míchaly různé styly hudby, včetně jazzu. Když se jejich leader Mikuláš Chadima seznámil, právě díky Habalovým deskám, s punkrockem, tak se tento styl do jejich tvorby neodmyslitelně projevil. A tak skupina Extempore začíná hrát, tehdy ještě jen jako vložky do jejich zajetého repertoáru, písně od tehdy nejznámějších světových punkových kapel, avšak s českými texty.

Další velice významnou prvotní Československou punkrockovou kapelou se stala Energie G. Oproti Extempore byli její členové nízkého věku a hráli povětšinou vlastní tvorbu. Vznikli kolem roku 1979 a punk v pojetí této kapely byl, oproti starším Extempore, klasickým sledem tří akordů v kombinaci s ne moc hudebním umem jejich členů.

A za poslední zmínku stojí rok 1978, kdy dva mladí patnáctiletí studenti Jiří Křivka a Tomáš Šavrda založili kapelu, kterou pojmenovali Zikkurat. Později se k nim přidal ještě Vilém Čok. S Energii G měli společný nízký věk, avšak s kapelou Extempore promítání různých hudebních žánrů do svého stylu. Prvním koncertem se jim stal koncert na 9. Pražských jazzových dnech, kde kvůli časové tísni (hráli poslední) nemohli do repertoáru zařadit žádné jazzové písně, a tudíž hráli samé punkové převzaté věci.

Nakonec bych ráda pozdvihla význam těchto pár let na světovou, potažmo i českou, hudbu dalších generací. Punkrock, hardrock a new wave hraje spousta kapel i dnes a díky nim stále žije ono „garážové hudební podsvětí“.

Olie Kovácsová

Přelož si anglické texty písní díky skvělé angličtině – pomaturitní studium angličtiny Brno.

Co může Brno převzít od maloměsta ve středním Švédsku? Možná není obvyklé psát v úvodníku KAM o cizích krajích, ale uvidíte, že spojitost se nabízí. V pátek jsme se vrátili z pracovní cesty ve Švédsku. Jednalo se o zahajovací meeting projektu MultiLib, vytvoření evropské online knihovny pro děti. Vrátila jsem se plna předsevzetí něco změnit, a tak doufám, že mi to vydrží a moje nápady se promění v činy.

Řídce osídlená krajina lesů a jezer – to je Edsbyn a okolí. Zima, dlouhé noci a tvrdá příroda způsobují, že mladí odcházejí a kraj se pomalu vylidňuje. Ti, kteří zůstávají, však vytvářejí obdivuhodné společenství.

„Přistěhovalci nám zachránili školu, jelikož zde nebylo dostatek dětí a chtěli nám ji zrušit. Jsme moc rádi, že je tady máme.“ Tato věta od koordinátorky meetingu Heleny Ehrstrand vystihuje, jak se místní dívají na nové sousedy. V autobuse či na nákupech potkáte lidi všech barev pleti; blonďatí Švédové tvoří zhruba polovinu, zbytek může pocházet v podstatě odkudkoli.

Věci, které u nás patří k divokým teoriím, ve Švédsku prostě fungují. Obdivovala jsem, jak se všichni z okolních vesnic zapojují do organizace vzdělávání v místní škole, do odpoledních aktivit dětí, jak vše perfektně funguje a jak vysokou úroveň zdejší vesnická škola má. Paní Ehrstrand věnuje vždy jeden den v týdnu tomu, aby se s dětmi naučila něco vyrobit, postavit, zkrátka praktickým dovednostem.

A švédské děti? Jsou motivované a vtažené i do organizace aktivit školy. Těšily se na nás, přivítaly nás, nebály se mluvit anglicky, vše nám samy ukázaly. Výuka v Edsbynu probíhá ve formě jednotřídek, pěkně všichni dohromady, Švédové i přistěhovalci. Překvapila mě perfektní angličtina jak dětí Švédů, tak uprchlíků.

Kladla jsem si otázku, v čem to je. České děti nejsou rozhodně hloupější, učitelé u nás jsou stejní profesionálové jako ve Švédsku, ale jsem přesvědčena, že kouzlo tkví v motivaci, a to jak dětí, tak dospělých. Zapojení všech a chuť pracovat, vzdělávat sebe i děti a ochota pomoci tam, kde je třeba – to je v kraji zvykem. V Edsbynu si všichni pomáhají, ale nikdo toho nezneužívá.

Brno je klidné, krásné město a Brňané jsou kulturní a vzdělaní lidé. Pěkně se tu žije, a tak nic nepřekáží tomu, nechat se Švédskem inspirovat. A věřte, že politici, úředníci ani ministři to za nás neudělají.

 

Dáša Ráček Pelikánová

 

Jazykové kurzy Brno ve škole PELICAN.

Film se natáček roku 1980 v Československu. Děj je situován do počátku 20. století, kdy do Krkonoš byly dovezeny první lyže, první “ski”. 

Film byl natáčen režisérkou Věrou Šimkovou-Plívovou v Krkonoších, a to přesně v Rokytnici nad Jizerou, Pasekách nad Jizerou a v Roprachticích. Kochat se můžeme pohledy na Lysou horu nebo na krásné krkonošské roubené chalupy.

Příběh se odehrává v prostředí sklářských dílen, tehdejší školy a na zasněžených plání. Kluci se zde setkají s převozníkem, který je nápaditě podobný Krakonošovi…

https://www.youtube.com/watch?v=wsQEKjAQD-w

Kurzy češtiny Brno.

Vystudovala jsem osmileté gymnázium a po škole, jelikož jsem se nedostala na vysokou, jsem šla rovnou do práce, kterou mi zařídil dědeček u nás na malém městě ve středních Čechách.

Rok jsem pracovala a pak se konečně dostala na vysokou školu. Začala jsem studovat filozofickou fakultu v Brně.

Školou jsem prošla celkem bez problémů. Jediné, co už mi v té době dělalo potíže, byly jazyky. Měla jsem povinnou angličtinu, kterou jsem dokonce opakovala. Nakonec jsem zkouškou „prolezla s odřenýma ušima“ a školu ukončila magisterským titulem.

Hledala jsem si práci, trvalo to pár měsíců a našla jsem celkem lukrativní „flek“ na pozici, která odpovídala mému vzdělání.

Začala jsem pracovat se zaujetím a práci vykonávala, jak nejlíp jsem uznala za vhodné a plnila všechny cíle do puntíku.

Na žebříčku pozic jsem začala postupovat po prvním roce v zaměstnání.

Za čtyři roky jsem se dostala na hodně lukrativní pozici a svoji práci jsem si nemohla vynachválit.

Shodou okolností a jak tomu příroda chtěla, se ale stalo, že jsem otěhotněla. S manželem jsme se na miminko začali těšit a na mateřskou, i přes naše rozdílné platové ohodnocení, jsem šla stejně já.

Doma jsem s dcerou byla tři roky a vrátila se do zaměstnání.

V práci bylo několik nových kolegů, které jsem postupně poznávala a budovala si znovu své postavení.

Po několika letech po vysoké škole jsem ale znovu narazila na svůj starý problém. Angličtina!

Šéf mi oznámil, že se musím do třech měsíců naučit pořádně anglicky nebo mé místo nabídne jinému uchazeči, který anglicky umí perfektně. Je totiž třeba jednat se zahraničními partnery.

Co mám teď dělat? Nezvládla jsem se naučit anglicky za celá školní léta, jak to mám zvládnout do třech měsíců? To si ze mě dělají srandu, nechci přijít o své místo a o svůj plat, kor teď, když platím školku a další potřeby pro malou.

Přišla jsem domů a začala jsem se hned na internetu dívat po jazykových školách v Brně. Vyjelo mi jich několik, nicméně když jsem se podívala po začátcích kurzů, tak, jelikož byl únor, téměř nikde žádné nezačínaly. Všechna výuka se koná v blocích od ledna nebo od září. Povzdychla jsem si, ale hledala jsem dál.

 

Kurzy poslední místa ve škole PELICAN.

 

Narazila jsem na několik škol, které otevírají kurzy i v průběhu sezóny. Ulevilo se mi a všem jsem poslala e-mail s tím, že jim ráno pro jistotu ještě zavolám.

Přišla jsem do práce a ještě před pracovní dobou, která začíná v 10, jsem zvedla telefon a zavolala na oněch několik jazykovek. Popadala mě panika, všude se čeká na kurz minimálně 14 dní. Co budu dělat? To je přece dlouhá doba v případě, že na to mám jen tři měsíce!

Zbývala jazyková škola PELICAN. Říkala jsem si, že už jsem asi bez šance, ale i přesto jsem tam zavolala. A udělala jsem dobře. Mají vypsané kurzy, které se otevřely nedávno, poslední místa v kurzech, a já do nich mohu přistoupit. A co víc, můžu se přijít mrknout na ukázkovou hodinu přímo do té lekce, kterou budu následně navštěvovat, zadarmo.

Byla jsem nadšená a ukázkovou hodinu jsem si objednala hned na následující den do skupiny angličtiny s úrovní věční začátečníci. Co jiného bych byla, než věčný začátečník? J

Doufala jsem, že to bude přesně pro mě a já na sobě začnu makat a budu schopná si své místo udržet.

Následující den jsem tedy přišla na ukázkovou hodinu angličtiny do školy PELICAN. Líbilo se mi, že se mně holky v kanceláři věnovaly, že jsem mohla zaparkovat na dvoře, přístup lektorky byl super a kolegové v kurzu byli také moc milí. Ve škole je k dispozici i kuchyňka s nápoji, tak jsem si na hodinu uvařila kávu a vše bylo v naprosté pohodě.

V učivu jsem nebyla nijak pozadu, a tak jsem se už v průběhu ukázkové hodiny rozhodla, že nastoupím do kurzu angličtiny ve škole PELICAN. Kurz jsem zaplatila hned po hodině a těšila jsem se na další lekci.

Za tři měsíce jsem se klepala u šéfa na anglickém pohovoru. Měla jsem šílený strach, nechtěla jsem o své místo přijít.

Pohovor trval asi patnáct minut a nadřízený se mě ptal na naši firmu. A já? Obstála jsem a své místo jsem si obhájila!

Mockrát děkuji škole PELICAN a mockrát děkuji své lektorce. Kurz navštěvuji samozřejmě dál a školu mohu všem doporučit.

Navštivte ukázkovou lekci a zapište se do probíhajících kurzů, nastoupíte hned a jazyk se s PELICANEM naučíte!

 

Kurzy poslední místa ve škole PELICAN.

 

 

Učit se rusky, proč? Hudba je skvělým důvodem, čti dál.

 

Člověka nadpřirozeno zajímalo a přitahovalo odjakživa. Ať už v něj věřil nebo ne. Zobrazované a tradované bylo zejména v pohádkách a lidových říkankách. A právě různé lidové náměty se staly typickými pro tvorbu  ruských skladatelů 19. století. Ale proč tomu tak bylo?

 

V Rusku až do 19. století převládal trend italských prvků a italských skladatelů. Ostatně doba romantismu (začátek koncem 18. století) je charakterizována právě „zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba).“[1] Není se tedy čemu divit, že v čele pozornosti se objevily různé pohádkové postavy, tajemní rytíři, krásné víly, trpaslíci nebo tajuplné předměty. Postavu Rusalky například vyzdvihlo hned několik autorů. Kromě Antonína Dvořáka nebo právě ruského skladatele Alexandra Sergejeviče Dargomyžského to byl Ernst Theodor Amadeus Hoffman, Albert Lortzing a Karl Friedrich Johann Girschner. Poslední tři zmínění autoři společně s Antonínem Dvořákem vyšli z podobné myšlenky, kdy se víla dostane do světa lidí. U ruského skladatele je to naopak, žena se ve vílu promění až po sebevražedném skoku do vody. Dargomyžskij zde vycházel právě z ruské literatury, příběhu Rusalka od A. S. Puškina (ten se inspiroval nejspíše ruskou pověstí o vodní žínce).

 

Tak se dostávám k velkému tématu zhudebňování Puškinových textů. Pohádky, říkadla a jiné lidové prvky, se kterými se spisovatel setkával už od dětství, se stali inspirací pro nemalé množství jeho literárních děl. Pokud si tato díla nahlas přečtu, jsem nucena si myslet, že u některých jako by byl přímo Puškinův záměr jejich pozdější zhudebnění. Svědčí to o autorově smyslu pro rytmus a úzké pouto s hudebním světem (i přes to, že bylo o jeho vztahu k muzice mnohdy pochybováno). Neuvěřitelná zpěvnost jeho veršů byla jistě patrná i Rimskému-Korsakovovi, který je použil ve velkém počtu svých písní. Nesmíme opomenout ani skladatelovu „pohádkovou“ operu na Puškinův námět jako je „Pohádka o caru Saltanovi“ nebo „Zlatý Kohoutek.“

 

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov byl „veden ideologií „mocné hrstky“, a proto se stavěl ostře proti Wagnerovi a italské opeře; byl důsledným přívržencem hudebního realismu, lidové hudby a nepřítelem jakéhokoli formalismu v Hanslickově smyslu.“[2] Několik let svého života strávil na moři, kde vnímal romantickou krásu okolí stejně tak, jako nesprávné chování důstojníků a trýznivé životní podmínky námořníků. Už tam se zakořenilo jeho nadšení pro pohádku. Vždyť v ní se mísí krása, příroda, romantika s neprávem a zlem. Pohádkou jde názorně ukázat, jaký názor na někoho či na něco mám, co je špatné a co dobré, aniž bych přímo ukazovala nebo jmenovala. Myslím, že toto byl největší důvod pro tolik nadpřirozena v romantických operách. Ukázat bezpráví, aniž bych ho uchopila a pykala za něj.

 

„Jeho příklon k lidovým zkazkám, pravěkým národním legendám a pohádkám dovedl jej od skutečnosti a realismu také k světu pohádkové fantastiky, kterou však vždy dovedl účinně spojovat s realitou ruského života. Jeho dílo je tedy prostoupeno světem ruské minulé i přítomné skutečnosti, pohádkovou neskutečností a exotickými orientálními náměty.“[3]

 

Ruština Brno Jazyková škola PELICAN.

 

Po opeře Pskoviťanka a Májová noc píše Korsakov mezi lety 1880 a 1882 na libreto Alexandra Vasiljeviče Gogola veliké hudebně dramatické dílo, operu Sněhurka. Není to však opera dle naší známé Sněhurky se sedmi trpaslíky, ale na motivy ruské pohádky o „Sněguročce“ podle Alexandra Nikolajeviče Ostrovského. Setkáme se zde s postavami Děda Mráze, Vesny nebo Lesního Ducha. Opera byla napsána, aby podtrhla starou ruskou lidovou tradici. „Ve Sněguročce líbezná dcerka Vesny a děda Mráze, kterou touha po písních zavedla mezi lidi, umírá, když pozná žhavý cit lásky – taje v paprscích slunce. Její smrt usmiřuje hněv boha Jarily, který vrací své životodárné teplo lidem.“[4] Jan Racek pak ve své knize o ruské hudbě píše: „Ve Sněguročce nás neupoutá pouze barvitá malebnost hudebních obrazů, ale především kouzelná melodická místa široce rozvinuté kantilény, jež rostou přímo z nápěvů lidových písní, jako například zpěvy pastýře Lela, nebo ze zdravé rytmické hudebnosti lidových ruských tanců.“

 

Následuje Noc před Vánocemi a opera Sadko, tzv. bylina („Dokumentem vyspělé hudebnosti starých Slovanů a jejich nejosobitějším uměleckým projevem jsou t. zv. byliny (striny) Kyjevské Rusi. V těchto bylinách jsou epicko-rapsodickým způsobem opěvovány hrdinské činy Ilji Muromce, Dobryni Nikitiče a j. Jejich látkové náměty se rozmnožují, zvláště v době novgorodské za tatarských nájezdů se dostávají do obsahové thematiky výrazné postavy dalších bohatýrů, jako na příklad báječná postava Sadkova nebo Vasilije Buslajeva.“[5]). Můžeme tu vidět například mořskou carevnu. Autor zde spojuje prvky pohádky, nadpřirozena s historií a lidovou kulturou.

 

Další Korsakovou pohádkovou operou by byl Nesmrtelný Kaščej. Libreto k této opeře si napsal autor sám, jako předloha mu posloužila klasická stará lidová pohádka. Podtitulem této opery byla „Podzimní pohádka“ (protikladem by potom mohla být Sněhurka, kterou autor nazval „Jarní pohádka“, s hřejivým nádechem atmosféry opery), což vypovídá o náladě díla, pochmurné, neveselé, ostatně jako v Rusku na přelomu 19., 20. století, kde stále nepolevuje carská nadvláda, avšak lidé už začínají dávat najevo svoji nespokojenost. Navenek země působila mocně, ale uvnitř se hroutila. Vyrůstal jí druhý asijský konkurent (po Číně) v podobě Japonska, narůstala hospodářská i zemědělská krize a k moci se dostávalo radikální křídlo sociálně demokratické strany říkající si „bolševické“. To vše, celou svoji nespokojenost, ukryl Rimskij-Korskov do Nesmrtelného Kaščeje. Znovu použil pohádku a hudební atmosféru pro vyjádření svého postoje a potřeby boje proti útlaku.

 

Roku 1899 vznikla již zmíněná opera na motivy stejnojmenného díla Alexandra Sergejeviče Puškina Pohádka o caru Saltanovi. Libreto k tomuto dílu napsal Vladimir Bělskij. Vystupuje zde čaroděj proměněný v jestřába nebo například labuť, která se kouzlem promění zpět v krásnou carevnu. Děj je plný kouzel, nadpřirozena, různých proměn, a nebo v další rovině mluví o odpuštění a shledávání. Při komponování hudby zde Rimskij-Korsakov znovu, jak bylo jeho zvykem, použil ruských lidových písní, říkadel a nápěvků. V opeře je užito množství motivů, které připomínají Wagnerovi „Leitmotivy“, i přes Korsakův nekladný vztah k tomuto autorovi. „Pohádková opera Zkazka o caru Saltanu (1899) zaujme mistrným zobrazením fantastických nálad a obsáhle provedenými symfonickými mezihrami a zvukomalebným elementem. (..) Dílo je prostoupeno radostným optimismem  orientálního životního kladu. Svým námětem se blíží Shakespearově Zimní zahradě.“[6]¨

 

V poslední řadě bych zmínila operu „Zlatý Kohoutek“. Jak je zde již uvedeno, dílo bylo napsáno na motivy stejnojmenné Puškinovi pohádky, ze které nakonec vzejde ponaučení, že se nemá a nevyplácí hádat s vládci. Rimskij-Korsakov však postavu cara Dodona vykreslil jako neschopného líného hlupáka, kterému je celá země ukradená a rozhodně se nechce starat o blahobyt svého lidu. Svědčí to nejspíše o záporném postavení autora vůči vedení státu. Tím se dostávám znovu ke Korsakovově nespokojenosti s tehdejší ruskou politikou. Oproti kouzelným operám svého mládí, prakticky veselým a naivním, zde skladatel obrací svoji tvář a dává naprosto znát vlastní názor nad vládou a situací ruského státu. „Po slovech epilogu zní v orchestru ve fortissimu výhružný motiv zlatého kohoutka, týž, který zazněl, když kohoutek usmrtil cara. Zní jako výsměch a zároveň fanfára budoucnosti. Tak zakončil své životní dílo Rimskij-Korsakov, tento velký ruský skladatel, velký demokrt a ušlechtilý člověk.“[7]

 

Dostala jsem se na závěr pohádkového díla Rimskiho-Korsakovova a mohu říct, že mě neuvěřitelně uchvátilo. Kouzla, nadpřirozeno, romantický svět, krásně se toho člověk chytí a nemá ani potřebu pokoušet se pouštět. Mohu zde vyjádřit jakoukoli myšlenku, jakoukoli negaci i kterýkoliv pozitivní názor. Pohádka mi nastíní nekonečné možnosti fantazie a na druhou stranu dokáže stále udržet linii skutečného života. Pokud se ještě příběh spojí s tak výjimečnou a osobitou hudbou, která se linula z Korsakovova pera, nechám se s radostí unést světem fantazie.

 

Jeho velikou předností je spojení pohádky s operou tak, že se dílo otevře i pro nezasvěcené posluchače, pro ty, jejichž záměrem není poslech vážné hudby, kteří na opery nechodí a nezajímají se o ně. Svými pohádkovými motivy si Korsakov musí získat téměř většinu publika. Je to neuvěřitelné propojení dětského a dospělého života. U těchto děl mohu odpočívat, vnímat jenom hudbu a pohádkové vokály stejně tak dobře, jako se zamyslet nad problémy, které nám autor nenápadně vštěpuje a požaduje na nás ponaučení nebo myšlené řešení. Každý nechť najde v pohádce a hudbě svoji stránku spokojenosti či nespokojenosti. Nikolaj Rimskij-Korsakov jistě svá díla psal dle určitého mínění a podkladu, avšak právě téma fantazie a kouzelných životů tak hojně vybíral, aby mohl vykřičet do světa všechnu nespravedlnost, lstivost či bídu formou, která nikomu nevnucuje jasně jeho názor, avšak každý po shlédnutí, hlavně díky výběru nástrojů podkreslujících zpěvy, ví, co si má myslet. Byl to geniální pohádkový skladatel, jenž nám po sobě zanechal své filozofické deníky v podobě oper a dalších skladeb.

 

„V jeho operách je mistrným způsobem spodobněn ruský lidový živel a všechny jeho životní projevy. Vystupuje v nich velké množství svérázných ruských typů, v nichž Rimskij-Korsakov vytvořil galerii psychologicky skvěle zachycených a neobyčejně životně realisticky viděných zjevů z ruského lidového prostředí; platí to především o jeho lidově pohádkových zpěvohrách. Na tomto hudebním poli nejlépe ukázal, jak mu byl vzdálen a cizí jakýkoli neživotní formalismus a jak mu naproti tomu byla blízká skutečnost ruského lidového života.“[8]

Olga Kovácsová

[1]< http://cs.wikipedia.org/wiki/Romantick%C3%A1_hudba>

[2] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.

[3] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.

[4] LEMARINOVÁ, Marcela. SLAVNÁ MINULOST RUSKÉ HUDBY. Panton. 1962. Praha.

[5] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha

[6] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.

[7] LEMARINOVÁ, Marcela. SLAVNÁ MINULOST RUSKÉ HUDBY. Panton. 1962. Praha.

 

[8] RACEK, Jan. RUSKÁ HUDBA. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1953. Praha.

 

Ruština Brno Jazyková škola PELICAN.

Tomáši, učíš na naší škole pomaturitní studium angličtiny. Jak probíhá výuka? Používáš v hodinách nějaké alternativní moderní metody, jako je například video? Pokud ano, popiš nám, jak takové vyučování vypadá.

Tak kupříkladu video už bych ani nepovažoval za alternativní metodu, ale za standardní součást výuky. V hodinách zpravidla věnujeme polovinu tříhodinového segmentu cvičením a prací z učebnic. Ve zbylém čase píšeme příběhy, které musí obsahovat náhodně vylosovaná slova, konverzujeme o všemožných tématech (od generačních rozdílů po paranormální jevy), hrajeme hry jako Wheel of Fortune nebo Jeopardy, řešíme kvízy atd. Důležité je stále zkoušet něco nového a zjišťovat, co se osvědčí.

Jaký si myslíš, že je lepší přístup ke studentům? Kamarádský nebo spíš autoritativní? Jaký se snažíš být ty a proč?

Nejlepší asi bude od každého trochu, ale já se za přílišně autoritativního nepovažuji. Rád se bavím se studenty na rovinu a nechci si vytvářet jakousi přísnou personu, která by měla být za všech okolností respektována. Jsme všichni dospělí lidé, takže se vždy můžeme domluvit.

Vyučuješ také nějaký firemní kurz angličtiny?

Ano, momentálně vyučuji ve dvou firmách.

Když srovnáš firemní výuku a pomaturitní studium, jaké rozdíly najdeš?

Firemní výuka je často pouze jednou týdně, takže hodiny jsou mnohem narvanější. Není moc času na hry a jiné aktivity. I tak se ale dá firemní výuka pojmout zábavnou formou a ne jen hodinu koukat do tabulky nepravidelných sloves.

A Tome, jak ses vlastně dostal do školy PELICAN, jak jsi na nás přišel?

Našel jsem inzerát na jednom z mnoha vyhledávačů prací a brigád. Už ani nevím, kde přesně. Byl tam už přes dva týdny, takže jsem si nedělal moc velké naděje. Když mi hned druhý den zazvonil telefon a byl jsem pozván na pohovor, tak jsem byl opravdu velmi překvapený.

Co se ti na škole PELICAN líbí?

Pohodová atmosféra a důvěra vůči lektorům. Lektor je zcela zodpovědný za to, jak vede svou hodinu. Může tak připravit přehršel rozličných aktivit, a ne jen jet podle učebnice.

A teď trochu z jiného soudku, řekni nám něco o sobě. Co tě baví, co děláš ve volném čase, jaké jsou tvé hobbies?

Já jsem především divadelník. Začínal jsem jako herec v jednom malém amatérském souboru, ale nyní už se spíše starám o věci za scénou – psaní scénářů a režii. Působím momentálně ve dvou souborech, a to v Napříč.cz a P.U.D. Občas je to celkem záhul, zvláště v kombinaci s prací, ale nevyměnil bych to.

Jsi Brňák nebo ses narodil jinde, případně kde? Co se ti na Brně líbí?

Tak tohle je trošku komplikovanější. Narodil jsem se v Prostějově, ale protože byl táta voják, tak jsme se museli párkrát přestěhovat (kvůli kasárnám). Nakonec jsem skončil v Rokycanech, kde jsem zůstal až do doby, kdy bylo na čase nastoupit na vysokou školu. Brno bylo jasná volba, protože jsem se chtěl vrátit zpět na Moravu a je to asi moje nejoblíbenější město. Stále se tu něco děje, není problém cokoliv zorganizovat a počet hospod je ohromující.

Když se vrátíme zpět k angličtině, do jaké míry si myslíš, že je pro občana České republiky, který nemá tendence opouštět zemi, důležitá její znalost? Proč by se takový člověk měl anglicky učit?

I kdyby se člověk nikdy nepodíval za hranice, tak přesto s angličtinou do kontaktu přijde. Na internetu je téměř nemožné se jí vyhnout, a proto se vyplatí alespoň její základní znalost. V Brně se navíc nachází velmi mnoho zahraničních studentů, takže člověk ani nemusí cestovat do jiných zemí, aby na něj bylo mluveno anglicky.  

A ohledně pomaturitního studia, proč je podle tebe volba výuky jazyka po střední škole dobrá? V jakých případech ji vidíš jako nejvhodnější?

Kupříkladu lidé, kteří plánují studovat vysokou školu a ví, že jejich znalost angličtiny není úplně nejlepší, by nad pomaturitní výukou mohli zauvažovat. Sáhodlouhé akademické texty v angličtině jsou lahůdka a Google translate na tohle vážně nestačí. Výuka je samozřejmě taky určena pro lidi, kteří chtějí pracovat v zahraničí. Domluvit se je důležité vždy a všude.

Nakonec bych tě poprosila, jestli bys nám řekl nějakou veselou historku z vyučování, jestli si na nějakou vzpomeneš J.

Občasné chyby v překladech za pomoci on-line slovníků mohou býti dosti zábavné. Kupříkladu jemné rozdíly mezi slovy „hrábě“ a „hrabě“ způsobily to, že v jedné prezentaci se z člena britské královské rodiny stal zemědělský nástroj. Nedávno se taky při hodině objevil dotaz, jaký je ve výslovnosti rozdíl mezi slovy „as“ a „ass“. Rozhodně se nenudíme. 🙂

Díky Tome, jsme rádi, že lektorem v naší škole a jsi součástí PELICAN crew, vážíme si tě.

Jedenáct černobílých minipříběhů, které režisér Jim Jarmusch tvořil od roku 1986 do roku 2003 se odehrává většinou u kavárenského stolu. Nad kávou a cigaretou tu vedou rozhovory a polemika režisérovi známí oblíbenci, například Iggy Pop, Cate Blanchett nebo Alfred Molina, kteří většinou představují sami sebe. Káva a cigareta je to, co těchto jedenáct příběhů spojuje. 

Podívejte se na film a originálním znění se španělskými titulky:

 

https://www.youtube.com/watch?v=k1hAilewhdY

Nerozumíte filmu?
Využijte kurzy angličtiny Brno nebo kurzy španělštiny Brno ve škole PELICAN.

Jelikož rocková hudba je mojí velkou láskou, rozhodla jsem se seznámit Tě s historií elektrické kytary:

Experimenty s konstrukcí elektrické kytary začali někteří nadšenci do elektroniky a výrobci strunných nástrojů ve 20. letech 20. století. U prvních kytar se pokoušeli snímat zvuk vestavěnými mikrofony nebo gramofonovými přenoskami.

První skutečnou elektrickou kytaru s použitelným snímačem vyráběla od roku 1931 americká firma Rickenbacker. Její první kytara byla označena jako Frying Pan (pánev). Popularitu elektrická kytara získala v éře větších hudebních těles, kde již hlasitost akustické kytary nedostačovala. Elektrickou kytaru na počátku 40. let proslavil a pojetí kytarové hry změnil jazzový kytarista Charlie Christian. Dnešní podobu s masivním tělem získala kytara ve 40. a 50. letech, kdy bylo vymyšleno hned několik modelů, z nichž k nejznámějším patří Telecaster a Stratocaster firmy Fender a Les Paul firmy Gibson.

Přečti si text pod odkazy v anglické wikipedii, nauč se anglicky – pomaturitní studium Brno.

V následujícím přehledu jsou uvedeny klíčové události vývoje nástroje.

1931: George Beauchamp,Paul Barth a Harry Watson ukončují v Kalifornii vývoj prototypu kytary Frying Pan

1932: Vzniká prodejní verze Frying Pan.Na trh je uvedena jedna z prvních elektroakustických kytar,model Electro Spanish

1935: Objevuje se Rickenbackerův model B, elektrická kytara s plným bakelitovým korpusem.

1936: V továrně Gibsonu začíná výroba první elektrické kytary této firmy, modelu Electric Spanish ES150

1939-41: Les Paul staví v New Yersey prototyp plné elektrické kytary The Log.

1947-48: Countryový hudebník Merle Travis navrhuje jednu z prvních plných elektrických kytar. Na základě jeho návrhu staví v Kalifornii Paul Bigsby kytaru „Bigsby/Travis“.

1950: Leo Fender a George Fullerton navrhují a staví první komerčně úspěšnou elektrickou kytaru Fender Broadcaster (později přejmenovaná na Telecaster).

1951-52: Gibson jako reakci na úspěch Fenderu obnovuje spolupráci s Les Paulem a následně uvádí na trh svoji první masivní elektrickou kytaru Gibson Les Paul „Gold Top“.

Konstrukce masivní elektrické kytary

V dnešní době většina výrobců využívá s výhodou postupy hromadné výroby, umožňující vyrábět cenově přístupné, avšak přesné a efektivní kytary. Rozhodující vliv sehrály inovace společnosti Fender na modelech Telecaster a Stratocaster. Vycházejí stejně jako nástroje mnoha velkých výrobců z principu stavebnicové konstrukce. Krky i korpusy se vyrábějí odděleně a spojují se šrouby. Ovládání snímače a zapojení se montují na ochranný kryt, jenž se následně přimontuje ke korpusu, ve kterém jsou vyfrézovány úložné šachty. Ostatní vybavení, jako např.: ladící mechanika, kobylka, či výstup pro jack jsou též přišroubovány na korpus.

Vyskytují se samozřejmě i různé vyjímky a variace. Alternativou k přišroubovanému krku představují lepené krky (kytary Gibson) či krky průchozí (prochází celou délkou kytary, trup pak doplňují dřevěná „křídla“).

Nové materiály

Tradičním materiálem pro výrobu kytar bylo vždy dřevo, občas se ale nástrojaři pokoušeli z různých důvodů (ekonomické, ekologické, snaha o zlepšení zvuku, či zvýšení tuhosti) použít jiné materiály. Pokusy s umělými hmotami a různými kovy začaly již ve 20. letech. Těmito materiály se sice občas podařilo zlepšit tuhost či soudržnost, popřípadě zjednodušit a zlevnit výrobu, ale mnohem častěji stavěly výrobce před nové problémy. Kytaristům se zase nelíbil chlad kovů a určitý laciný vzhled umělé hmoty. Teprve v 80. letech s nástupem nových materiálů (např.:grafit) vzali hráči na milost i něco jiného než dřevo.

Už v blízké budoucnosti budou výrobci kytar nuceni objevit nové materiály, které by mohli nahradit dřevo. U některých typů dřevin je již dnes omezen jejich vývoz, zatímco jiné typy jsou pro sériovou výrobu příliš drahé. Soudobým trendem je kombinace dřeva se syntetickými materiály (umělý eben, grafit).

Snímače na elektrické kytaře

Snímače jsou v podstatě cívky, jejichž jádro tvoří zpravidla 6 magnetů. Cívka bývá uložena v plastovém krytu. Vlivem kmitajících strun se v cívce indukuje elektrické napětí a následně vzniká slabý elektrický signál, který je dále přenášen k zesilovači, kde se tento signál zesiluje. Prvním typem snímačů je jednocívkový snímač (single coil), který snímá kmity struny v celém frekvenčním rozsahu, výstupní signál však obsahuje i nežádoucí brum. Tento typ snímače je oblíbený pro čisté výšky a přirozený charakter zvuku.

Jak už bylo uvedeno, velkým problémem jednocívkových snímačů je brum. Proto byl vytvořen druhý typ snímačů, tzv. humbucker, který brum potlačuje. Snímač je tvořen dvěma stejnými cívkami na společném jádře, zapojenými proti sobě. Vzhledem k tomu, že humbuckery mají oproti single-coil větší počet cívek, jejich výstupní signál je silnější. Frekvenčně mají plný tón, hlavně ve středech a basech, výšky jsou oproti jednocívkovým snímačům omezené.

Existují i další typy snímačů – například tzv. minihumbucker – humbucker ve tvaru single coil snímače.

Speciální efekty

Speciální efekty a neobvyklé zvuky se začaly objevovat v 60. letech. Vytvářeny byly pomocí samostatných pedálových krabiček jako např. booster, wah-wah, různá zkreslení a další.

Kytarové syntezátory

V 70. letech, poté, co byly vyvinuty klávesové syntetizátory, se někteří výrobci pokusili aplikovat tuto technologii i na kytaru. V podstatě šlo o vývoj kytary, která by poskytovala klávesové zvuky. Firma Roland krátce po svém vzniku v roce 1974 vyvinula koncept dvoudílné sestavy složené z kytary a samostatného syntezátorového pultu. Série těchto modelů se objevily mezi roky 1977-85.

Syntezátorové a midi kytary

V polovině 80 let se některým výrobcům podařilo uvést na trh soběstačné syntezátorové kytary, kde byly všechny zvuky vytvářeny pomocí obvodů zabudovaných do kytary. Zavedení MIDI (Musical instrument digital interface) roku 1983 rozšířilo škálu zvuků, které bylo možno použít. Jedná se o obecně přijatý komunikační systém k propojení syntezátorů a jejich vzájemné ovládání.

Olga Kovácsová

Přečti si víc o elektrické kytaře třeba na wikipedii – kurz angličtiny Brno.

 

Studia

Studoval jsem střední stavební školu a po maturitě jsem se rozhodl odejít do Brna na vysokou školu stejného oboru. Bylo mi devatenáct let a, jak se říká, trochu jsem zvlčil.

Našel jsem si nové kamarády a denně jsme se chodili bavit. Bohužel díky tomu jsem po roce a půl byl ze školy vyhozen. Nechtěl jsem to ale vzdát, a tak jsem se rozhodl na půl roku jít na jazykovou školu, a pak na stavebku nastoupit znovu.

Pomaturitní studium němčiny Brno

Nastoupil jsem na pomaturitní studium němčiny ve škole PELICAN. Za půl roku jsem se dostal na celkem slušnou úroveň a německy se naučil velmi dobře komunikovat. Udělal jsem si i státní jazykovou zkoušku na úrovni B2 a získal navíc mezinárodně uznávaný certifikát.

Prázdniny jsem si zpříjemnil prací v jedné brněnské stavební firmě, kde jsem dva měsíce pracoval na pozici stavebního dělníka, a v polovině září jsem znovu nastoupil na Masarykovu Univerzitu na fakultu stavebního inženýrství.

Studium podruhé

Rozhodl jsem se studovat poctivě a školu nyní již dodělat. Měl jsem plány a chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. Bydlel jsem na privátě s dalšími studenty stejné fakulty a i přesto, že jsme občas „večírkovali“, se mi dařilo všemi zkouškami úspěšně procházet a všechny práce včas odevzdat.

V průběhu vysoké školy jsem pracoval ve stejné firmě, jako jsem začal již o prázdninách po studiu němčiny ve škole PELICAN, nicméně mé pozice stoupaly a já se stal z dělníka pravou rukou stavbyvedoucího pracovníka.

Ve svých šestadvaceti letech jsem úspěšně odpromoval a získal titul stavebního inženýra. Ve stejné firmě jsem získal plný pracovní úvazek a pracoval zde ještě následující dva roky.

Začátek podnikání

Po dvou letech, kdy jsem byl řadovým zaměstnancem a plnil úkoly, které mi vedení dávalo, jsem se rozhodl, že si splním sen, postavím se na vlastní nohy a začnu podnikat.

Vydal jsem se do Německa, jelikož jsem absolvoval němčinu včetně mezinárodní zkoušky u PELICANA ovládal jsem němčinu na takové úrovni, abych mohl v tomto jazyce obchodovat a nemusel se bát, že díky jazykové bariéře se stane něco, co mě zruinuje.

Hledal jsem inovativní materiály ve stavebnictví, které bych mohl dodávat na český trh a byl bych pod záštitou německé firmy, která by mi byla dodavatelem.

Co jsem hledal, to jsem taky našel a následně jsem v České republice rozjel firmu na dodávání exkluzivního materiálu pro zateplování budov, který u nás do té doby nebyl.

Vydal jsem na rozjetí firmy veškeré úspory a vzal jsem si bezúročnou půjčku pro podnikatele.

Nastala marketingová kampaň, na kterou jsem už musel sehnat zaměstnance, který mi se vším pomáhal. Netrvalo dlouho a píle snesla své ovoce. Stali jsme se dodavatelem pro množství obchodů a soukromníků a úvěr jsem dávno splatil.

Firma a její zaměstnanci

Zaměstnanců jsem v tu dobu měl již několik desítek a firma se neustále rozrůstala.

Němčinu jsem bohužel ale ovládal jen já a sporadicky můj zástupce. Bylo toho na mě hodně a veškerá komunikace s dodavateli zůstávala v mojí kompetenci. Rozhodl jsem se, že tomu musím pomoct, že nemohu vše v této oblasti dělat sám a v neposlední řadě, že bych rád rozšířil své podnikání i do zahraničí, a to zejména do Rakouska.

Přemýšlel jsem, jakým způsobem zaměstnance přinutit, aby se jazyk naučili. Dostali ode mě poukazy na kurzy, nicméně po čase jsme zjistili, že nikdo z nich nemá čas ve vlastním volnu ještě navštěvovat jazykové kurzy.

Firemní kurzy němčiny Brno

Vzpomněl jsem si na školu PELICAN a jednoho večera jsem si proklikal webové stránky školy PELICAN a našel možnost firemní výuky. Hned následující den jsem do školy volal a dohodl se na osobní schůzce s paní jednatelkou Dagmar Ráček Pelikánovou.

Na schůzi mi paní Pelikánová dala veškeré informace. Dohodli jsme se, že škola zajistí výuku mých zaměstnanců, která se bude konat vždy ve středu od 15 hodin, tzn. V řádné pracovní době zaměstnanců, což jim již neumožní se výuce vyhnout.

Paní Pelikánová dostála svého slova a ve středu následujícího týdne byla firemní výuka v naší firmě zahájena. Lektor byl již na první hodinu perfektně připraven a dokázal mé zaměstnance namotivovat natolik, že za mnou po hodině chodili a děkovali mi.

Firemní výuka němčiny u nás dodnes funguje a dodnes je v kompetenci jazykové školy PELICAN, která k nám posílá své nejlepší lektory. Je to už asi 7 let a já i moji zaměstnanci jsme nadmíru spokojeni.

Firemní jazyková výuka

Firemní jazyková výuka v brněnském PELICANU mi pomohla k rozšíření působnosti mé společnosti na trh v Rakousku a nyní plánuji rozšíření do Maďarska a Polska. Se školou PELICAN již nyní jednám o firemní výuce těchto jazyků a jsem rád, že mi zaměstnanci školy vychází vstříc a dělají vše pro to, aby k nám poslali nejlepší lektory těchto dvou ne natolik rozšířených jazyků.

Jestliže mohu všem zaměstnavatelům doporučit, dopřejte svým zaměstnancům jazykové kurzy, poroste tím i Vaše firma.

Za mě jedině PELICAN z Brna!

V rozhovoru s paní Denisou Blatnou se bývalý ministr školství Mgr. Ondřej Liška vyjadřuje k významu celoživotního vzdělávání a také k přínosu knihy DON´T GIVE UP! ve sféře jazykového vzdělávání.

Mgr. Ondřej Liška se narodil v roce 1977 v Brně. Vystudoval politologii a religionistiku na Masarykově univerzitě. V letech 2000 – 2001 pracoval v Nadaci Fórum 2000, v letech 2003 – 2004 předsedal Česko-rakouskému fóru pro dialog. Mezi lety 2003 a 2005 byl brněnským zastupitelem a členem výboru pro školství a kulturu. Od roku 2004 působil jako poradce pro regionální rozvoj a evropské strukturální fondy skupiny Zelených v Evropském parlamentu.

Od prosince 2007 do poloviny roku 2009 zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy. V prosinci 2009 byl na Sjedu Strany zelených zvolen jejím předsedou.
Přednášel na univerzitách, veřejných a odborných fórech v zahraničí, mj. v Německu, Rakousku, Polsku, Indii, Malajsii, Japonsku, Číně, Filipínách, Kambodži a Jižní Koreji. Ondřej Liška je také autorem knihy „Církev v podzemí“ (Brno 2000) mapující skryté aktivity katolické církve v českých zemích v době komunismu vyšla v překladu v Německu.

Denisa Blatná:

Hlavním důvodem k napsání knihy Don´t Give Up bylo doplnit chybějící studijní a výukový materiál v oblasti jazykového vzdělávání dospělých. Myslíte si, že tento úkol splnila?

Ondřej Liška:

Knihu jsem téměř celou přečetl. Hlavně proto, že se o vzdělávání dospělých hodně zajímám a myslím si, že je to jeden z nejzanedbávanějších segmentů vzdělávání u nás.
V každém politickém programu, strategickém dokumentu či politické koncepci se píše o tom, že je potřeba rozvinout systém celoživotního vzdělávání. Ovšem ve skutečnosti je náš systém celoživotního vzdělávání výrazně zaostalý oproti řadě jiných zemí, především oproti zemím skandinávským. Myslím, že je to obrovská škoda, protože dnešní společnost je o tolik jiná než před dvaceti či třiceti lety. Dnes nestačí to, že člověk vychodí základní, střední a možná vysokou školu, ale očekává se od něj, že bude ochotný se vzdělávat celý život a bude připraven na to, že se jeho životní cesta i několikrát naprosto přeorientuje. A tato schopnost se celý život učit novým věcem je po dnešním člověku vyžadována až do konce jeho produktivního věku.
Bohužel české školství tuto potřebu a i schopnost nadchnout se pro poznávání v jakémkoli věku spíše zabíjí, než aby ji pěstovalo. Tato láska ke vzdělávání, tato celoživotní zvídavost a touha setkávat se a poznávat nové je mnohem důležitější než nějaký faktografický údaj, který nosíme v hlavě a nakonec jej vytrousíme. Bez této lásky se vlastně nic nového naučit nemůžeme.
Jazyky jsou v určitém smyslu specifické v tom, že ony samy o sobě nejsou poznáním, nýbrž otevírají cestu k poznání nových kultur, lidí, situací. A v tomto smyslu mají spíše sociální funkci. I když některé studenty naplňuje i samotné studium jazyků.
Abych to shrnul. Naše společnost je dle mého názoru velmi zaostalá v oblasti celoživotního vzdělávání, v oblasti vzdělávání dospělých a v oblasti vzdělávání jazykového. Kniha mě nadchla proto, že je úplně inovativní.  A nabízí řešení právě pro ty, kteří se v jakémkoli věku chtějí zlepšit, bojují sami se sebou a chtějí něco dalšího poznávat.
V této knize je spousta praktických návodů, jak překonat překážky ve vzdělávání dospělých, a v tom považuji tu knížku za obrovsky inspirativní a důležitou, protože zaplňuje prázdné místo v našem vzdělávacím systému.

Denisa Blatná:

Která Best Practices Vás nejvíc zaujala? Proč? Něco, co bylo třeba i pro Vás nové?

Ondřej Liška:

Je tam celá spousta zajímavých praktik, ale nejvíce mne zaujala a hlavně potěšila Best Practices, která se věnuje pravidelnému zaznamenávání pokroku studenta. Protože neexistuje žádný mustr pro všechny nebo pro skupinu studujících. Otázka vzdělávání je vždy výsostně individuální. To, co brzdí rozvoj české společnosti, a to, co brzdí spoustu studentů v pokroku je „jednostřihovost“ přístupu učitelů. Namísto toho, aby se učitel snažil najít pro každého studenta individuální polohu studia, se snaží násilím studenta přizpůsobit jednomu mustru vzdělávání, který tu vždy byl a je. Se studentem se potom jedná ve smyslu „podle tohoto jsme jeli všichni, tak proč vy byste měl být výjimka…“ Ono je to ale vše přesně naopak.
Já, jako ministr školství, jsem se snažil zavést nový systém individualizace výuky prostřednictvím tzv. konceptu, tzv. Map vzdělávacího pokroku, a myslím si, že jedna z mnoha důležitých myšlenek, které jsou v této knize obsaženy, je pro tento účel uzpůsobená metoda jakési mapy pokroku. A to mě na tom potěšilo nejvíc, protože jsem pochopil, že jsem s touto knihou vnitřně na stejné vlně, a že i ti, kdo ji vytvořili, chápou, že vzdělávání není lineární, ale že se děje v několika cyklech a v křivkách.

Denisa Blatná:

Jaké Vy máte zkušenosti s výukou cizích jazyků v jazykové škole?

Ondřej Liška:

Velmi rozsáhlé. Od třetí třídy jsem byl ve třídě s rozšířenou výukou jazyků, takže jsem měl od třetí třídy ruštinu a od páté třídy němčinu. Zpětně jsem za to velmi vděčný mým rodičům, protože už v té době jsem cítil, že studium jazyků je pro mě něco víc, než jen to, co se učí ve škole.
Potom skrze hudbu jsem se sám vlastně začal učit anglicky. Takže ještě před vstupem na gymnázium, kde jsem se začal učit angličtinu, už jsem anglicky mluvil.
Jako studenta mne vždy přitahovalo studium kultury, a to mne přivedlo ke studiu politologie a hlavně religionistiky. V Brně ovšem studium kulturní antropologie možné nebylo a nejblíže k němu měla religionistika, která se vlastně také zabývá rozmanitostí lidské kultury ve všech podobách. Zde jsem si vybral studium Blízkého východu a monoteistických náboženství. Takže přes studium těchto náboženství jsem se dostal ke studiu arabštiny a hebrejštiny.
Po ukončení studia v době, kdy už jsem pracoval, jsem se začal učit ještě francouzsky. Tak to je jakoby moje základní jazyková výbava.
V jazykové škole jsem studoval němčinu, a to v době, kdy jsem se připravoval na státní zkoušku. Jednalo se o roční intenzivní přípravný kurz. Státnice z němčiny výrazně ovlivnila můj soukromý život. Moje žena je totiž Italka z etnické menšiny, která obývá severní Itálii a která mluví specifickým dialektem, který má za základ rakouskou němčinu.

Co se týče výuky v jazykových školách, myslím, že je to vždycky potřeba posuzovat individuálně. Já jsem se setkal se špatnými i dobrými zkušenostmi. Například, když jsem chodil ve druhém ročníku gymnázia na přípravu ke státní zkoušce, nevyhovovaly mi postupy dle mustru. I přes to jsem za rok absolvoval. A naopak jsem výhody této skupinové výuky ocenil zpětně až ve chvíli, kdy jsem se učil individuálně francouzsky.  Myslím, že jsem člověk, kterého více motivuje práce ve skupině než studium s učitelem, který se stará jen o mě. Individuální studium vyžaduje mnohem tvrdší sebedisciplínu, protože člověk ručí jenom za sebe, zatímco v té skupině se člověk učí strašně moc i od těch ostatních. Obě dvě formy studia mají své pro a proti.

Denisa Blatná:

Co osobně Vám nejvíce pomohlo při učení cizího jazyka?

Ondřej Liška:

Zamilovat se (smích).

Denisa Blatná:

Aha, to je výborné (smích). To se každému nepovede. A máte nějakou radu nebo osobní zlepšováček, kromě toho zamilovat se? Třeba zamilovat se i do toho jazyka, nebo do nějaké země nebo do nějaké kultury? Nebo co pomohlo při tom učení, než jste se zamiloval? (smích)

Ondřej Liška:

Já myslím, že nejlepší motivace je v tom, že se učíte cizí jazyk proto, že ho chcete umět, a ne proto, že Vám to někdo, například zaměstnavatel, přikáže. Vždy je důležité, aby si člověk uměl odpovědět na otázku „Proč se ten jazyk chci naučit?“. Ze svých zkušeností vím, že žádný člověk není špatný na jazyky, vždy záleží jen na motivaci a metodě výuky.
Na vysoké škole jsem doučoval spolužáky cizí jazyk a většinou se mi osvědčilo, napřed se sblížit se studenty, pochopit jaký ten člověk je a jaké má zájmy. A pak výuku přizpůsobit jeho potřebám a jeho vnitřnímu světu.
Když se výuka podřídí vnitřnímu světu člověka, dokáže se naučit světové jazyky, a to i přesto, že měl od malička problémy s učením. Díky jazykům se člověku otevírá nový svět a zvyšuje se jeho sebedůvěra. A tato sebedůvěra se projevuje i v jeho přístupu k ostatním lidem. Jazyk v puse navíc zkrátka pro člověka znamená mít o jeden informační kanál navíc. A tato získaná sebedůvěra se může stát zásadním motivačním faktorem v učení se cizímu jazyku.

Denisa Blatná:

Jak byste ohodnotil interiér JŠ PELICAN s ohledem na to, že se podle mého názoru liší od obecného standardu interiérů škol? Myslíte si, že interiér může ovlivnit výsledky vzdělávání? Máte nějakou osobní zkušenost?

Ondřej Liška:

Mně se líbí hrozně. Nemám rád, když je jakýkoliv prostor určený pro vzdělávání příliš strohý, ale zároveň by neměl takovýto prostor působit jako cirkus. Interiér této školy na mne působí velmi harmonickým dojmem a jakoby hravě tvůrčím způsobem.
Já osobně zastávám názor, že prostředí, ve kterém člověk pracuje, přemýšlí a tvoří, jej velmi ovlivňuje.

Když jsem začal pracovat na ministerstvu školství a oni mi ukázali moji pracovnu, upadl jsem do deprese. Hlavou mi prolétlo „V tomhle muzeu se přece nedá nic změnit nebo něco nového udělat!“. Místnost byla totiž vybavena starožitným, přesněji řečeno rádoby starožitným nábytkem. Vyžádal jsem si tedy do pracovny nový bílý lehký stůl, namísto stávajícího starožitného a těžkého. Stolek mi donesli do pracovny asi za měsíc a já se rázem začal v novém prostoru cítit úplně jinak. Začal jsem v pracovně trávit více času a cítil jsem se zde konečně dobře. Jsem tedy velkým zastáncem vlivu prostředí na výkonnost člověka, a tedy i vlivu prostředí na schopnost se učit.

Denisa Blatná:

Klíčovou prioritou EU v oblasti vzdělávání je mimo jiné jazykové vzdělávání dospělých. Jak podle Vás Ministerstvo školství podporuje rozvoj jazykového vzdělávání dospělých?

Ondřej Liška:

Podporuje, ale mohlo by podporovat víc. V době mého působení na ministerstvu to byla jedna z hlavních priorit, kterou jsme si stanovili, a myslím, že se nám podařilo pro vzdělávání dospělých udělat dost.
Já jsem vlastně pro odbor jazykového vzdělávání, vzdělávání cizinců, multikulturní výchovy a pro celý koncept individualizace vzdělávání vytvořil poprvé v historii ministerstva školství úplně samostatnou skupinu, která se věnovala jen této problematice. Vzhledem k tomu, že tento nový tým se nevěnoval ničemu jinému, se najednou daly do pohybu záležitosti, které stály několik let.
Evropské fondy nám v této oblasti dávají obrovské příležitosti, bohužel po mém odchodu vidím, že se věci opět zpomalily, a že projekt, na kterém jsem pracoval, bohužel ještě nebyl spuštěn. Myslím, že tento projekt by měl dát velmi silný impuls ke vzdělávání dospělých.
Součástí projektu je například i úprava státní maturity. Prosazoval jsem, aby se součástí státní maturity, která je pořád odkládána a upravována, stala certifikovaná zkouška z cizího jazyka. To znamená, že při složení maturitní zkoušky z jakéhokoli světového jazyka by byl studentu vystaven certifikát, který by byl mezinárodně uznávaný. Takže díky této zkoušce by student získal mnohem více pracovních příležitostí, a to i v zahraničí automaticky již při složení maturitní zkoušky. Nemusí si dělat maturitu a pak zvlášť státní zkoušky.
Stejně tak jsme prosadili, aby absolventi poté, co opustí střední školu, si mohli doplnit toto certifikované vzdělání. To znamená, aby si mohli zkoušku z jazyka dodělat zpětně.
Dánsko si například vzalo za cíl, že chce, aby od určitého roku mluvil každý Dán anglicky. To znamená od dětí na základních školách až po důchodce. Zatímco u nás se objevují názory, že když budeme podléhat vlivu angličtiny a globalizace, ztratí se naše národní identita, Dánové pochopili, že jazyky otvírají cestu do zahraničí. Studenti mohou studovat v zahraničí a pak se vracet s kvalitním vzděláním zpět domů a obohacovat tak svoji kulturu, obohacují dánskou společnost, jsou mnohem konkurenceschopnější, praktičtější a otevřenější světu.

Denisa Blatná:

Na pedagogické fakultě v Brně byl otevřen poměrně nedávno obor Lektorství cizího jazyka. Myslíte si, že by kniha Don´t Give Up mohla doplnit chybějící výukový materiál?

Ondřej Liška:

No určitě. No myslím si, že to je typ učebnice, který přesně zapadá do toho konceptu.

Denisa Blatná:

Kniha Don´t Give Up byla prezentovaná Evropským vzdělávacím institucím, kde byla velmi pozitivně přijata a počítá se s jejím zařazením do vzdělávacích programů. Jakým způsobem ovlivňuje Ministerstvo školství schválení a zařazení nových výukových materiálů do výuky na vysokých školách?

Ondřej Liška:

Ministerstvo školství do vydávání učebnic nezasahuje. Učebnice či skripta u nás vydávají buď školy samotné, nebo soukromé instituce. Soukromá firma vydá učebnici a pak ji nabízí školám nebo vyučujícím. Ti rozhodují o vhodnosti učebního materiálu.

Denisa Blatná:

Problematické se nám jeví vzdělávání lektorů. Myslím tím konkrétně to, že požadavky Ministerstva školství na vzdělávání lektorů jsou podle našeho názoru opodstatněné a logické. Ale v praxi jsme se v Jazykové škole PELICAN setkali se zcela zajímavou skutečností, a to, že lektoři s klasickým vzděláním nemají požadovanou praxi a mají problém motivovat a všeobecně učit dospělé lidi. Jakou Vy máte zkušenost s lektory jazyků?
Umí to? Neumí? Jak jsou připraveni?

Ondřej Liška:

Dle mého názoru je schopnost empatie u učitele cizího jazyka mnohem důležitější než to, jak dobře daný jazyk ovládá. Vím, že je to trošku kacířská myšlenka. Tituly a zkoušky nezaručují, že jste dobrý učitel. Proto jsem zastáncem toho, že u mladých učitelů by se měl klást důraz na sociální dovednosti. Správná komunikace se studenty je často klíčem k úspěchu.
A proto jsem taky na ministerstvu zahájil projekt Definice standardu profese učitele, ve kterém jsou přesně stanovené dovednosti, které by měl pedagog ovládat, ale zároveň nechává dost prostoru pro individualizaci výuky, to znamená schopnost identifikovat si individuální vzdělávací potřeby jednotlivce.
Zde vidím budoucnost proměny učitelů. Jde o to, aby studenti viděli v učitelích něco jiného než osobu, která jim donese skripta a řekne: „Nauč se a přijď na zkoušku.“, ale osobu, která dokáže být v procesu vzdělávání jakousi oporou. Osobu, která nás provází objevováním nových vesmírů.

Denisa Blatná:

Velice zajímavá se nám zdá možnost využití různých podpůrných programů, které nabízí Evropská Unie. I my pracujeme na projektech, a to jako koordinátoři a partneři projektů. Sami jsme vyzývali k partnerství různé střední školy v jihomoravském kraji, ale překvapivě někteří zástupci škol se k této věci stavěli negativně. Neměla by být spolupráce na evropských projektech podporovanou aktivitou škol ze strany Ministerstva školství? Protože ne každá škola má zkušenost a troufne si vlastně do toho jít.

Ondřej Liška:

Myslím, že dobrý projekt si vždycky cestu najde, protože k sobě strhne ty správné lidi. Hlavní je vydržet, nepolevovat a zkoušet to pořád znovu. Obzvlášť v projektech z oblasti jazykového vzdělávání a spolupráce škol s externími partnery je velký potenciál.

Denisa Blatná:

Jazyková škola PELICAN se již delší dobu věnuje jazykovému vzdělávání cizinců a také pořádáme zkoušku češtiny pro cizince. Osvědčení o složení zkoušky se v roce 2009 stala povinnou přílohou pro žádost o trvalý pobyt v ČR. Myslíte si, že Ministerstvo školství flexibilně reaguje na zvýšení počtu cizinců v ČR a dostatečně ošetřuje jejich vzdělávání?

Ondřej Liška:

S nástupem tohoto zákona se přístup ministerstva velmi zlepšil. Jazyk není totiž jen dorozumívací prostředek, ale zastává také důležitou sociální funkci. A je potřeba, abychom cizincům, kteří s námi žijí v jedné společnosti rozuměli, a především porozuměli. Vzájemná komunikace totiž přispěje k jejich rychlejší integraci do naší společnosti. Myslím si, že v tomto směru dělá Ministerstvo školství dost. Bohužel mi nepřipadne správný přístup Ministerstva vnitra, které dle mého názoru zatěžuje cizince žijící u nás zbytečnou byrokracií.  Máme prostě systém, který místo, aby cizincům pomohl, je vlastně šikanuje. Ministerstvo vnitra a cizinecká policie nezvládá přistupovat k cizincům jinak než k potencionálnímu nebezpečí.

Denisa Blatná:

V poslední době pozorujeme zajímavý jev. Češi mají problémy se znalostí a používáním samotné češtiny. Používání elektronických slovníků, které samy opravují napsané texty, užíváním mobilů a další techniky vede k zapomínání češtiny, gramatiky i stylistiky. Co si o tom myslíte Vy? Myslíte si, že je čeština správně podporovaná ve vzdělávacích institucích ČR?

Ondřej Liška:

Já si myslím, že chytří učitelé, kvalitní učitelé to už pochopili, ale to je málo. Takoví učitelé musí být všichni. A stát, Ministerstvo školství by mělo velmi silně přesunout svůj akcent právě na vzdělávání v jazykové gramotnosti.
Spousta dětí přichází do první třídy s prvním mobilem poté, co už si tři roky hrají s počítačem, poté, co se u nich doma třeba ani pořádně nekomunikuje, nečtou se pohádky, nevytváří se vazba ke knize jako k fenoménu. U těchto dětí je v pozdějším věku prokázaná menší flexibilita, otevřenost, empatie a sociální schopnosti, než u dětí, které si v raném dětství s rodiči čtou pohádky a mají vybudovaný vztah k mluvenému i psanému slovu. Škola samozřejmě nemůže nahradit rodiče, ale myslím si, že z této situace vyplývá potřeba zmodernizovat výuku češtiny.
Co se týče studia jazyků a češtiny, u spousty lidí se objevuje zvláštní fenomén. Při studiu cizího jazyka začnou znovuobjevovat krásu češtiny. A to je věc stejně tak důležitá jako naučit se nový jazyk.

Denisa Blatná:

Máte za manželku půvabnou cizinku, dorozumíváte se tedy doma cizím jazykem. Co Vám to přineslo do života? Jakým jazykem se dorozumíváte v domácnosti? A co Vaše děti, jakou řečí mluví a rozumí?

Ondřej Liška:

Jazykovou bariéru mezi námi už vůbec nevnímám. Když jsme se s mojí ženou seznámili, žili jsme oba v Bruselu. V této době jsme spolu komunikovali anglicky. Čím více jsme si byli bližší, tím více jsme používali němčinu. Nyní je tedy naším rodinným jazykem němčina. A teď máme dvě malé děti a s napětím pozorujeme, jakým jazykem spolu budou komunikovat (smích). Děti jsou totiž do určitého věku schopné absorbovat až tři jazyky a používat je jako mateřské.

Denisa Blatná:

Také mě zajímá Váš přístup k Vašim dětem ohledně učení jazyka. Je to pro děti snadné mít multikulturní rodiče? Jak to řešíte v praxi?

Ondřej Liška:

Když jsou děti vychovávány vícejazyčně, musí existovat určité pravidlo. Pravidlo je velmi jednoduché, ale musí být dodržováno absolutně striktně. Jakékoliv slevování z tohoto pravidla znamená pro dítě zmatek. To pravidlo je úplně jednoduché. Musí se dodržovat, že co člověk, to jazyk. Protože děti si neuvědomují existenci nějakého jazyka jakožto abstraktního fenoménu. Ony si uvědomují pouze role blízkých lidí, s nimiž žijí. To znamená jazyk maminky a jazyk tatínka a teprve potom postupně, až se rozvine abstraktní myšlení, jsou schopny poodstoupit a absorbovat a uvědomit si, že vlastně najednou umí dva nebo tři jazyky. Já to beru jako obrovské plus, které naše rodina má, že naše děti mohou přirozeně vyrůstat v multikulturním prostředí, nebo rozvíjet se, existovat v multikulturním prostředí.

Denisa Blatná:

Myslíte si, že jsou Češi dostatečně jazykově vybaveni? Jak to bylo ve „vysoké“ politice?

Ondřej Liška:

Já si právě myslím, že nejsou. Bohužel ani ve vysoké politice. Český parlament po jazykové stránce je velmi nevybaven. Politici mají své překladatelky, ale v určitých situacích je to velká ostuda. Doufám, že s nástupem nové generace politiků se tato situace změní. Politici by si měli uvědomovat a hlavně propagovat nutnost učit se cizím jazykům, protože Česká republika už dávno není malou uzavřenou zemí, nýbrž je součástí globální politiky. Naše ekonomika je absolutně propojená se světovou ekonomikou a od toho se odvíjí pracovní příležitosti.

Denisa Blatná:

Pamatujete si na nějakou vtipnou situaci, jež Vám přivodil cizí jazyk? Nějaký chybný překlad, trapas, prostě něco, co Vás rozesmálo?

Ondřej Liška:

Takovéto situace si nejvíce užívám se svými dětmi, které němčinu a češtinu dokážou kombinovat opravdu zvláštními způsoby, které mě dokážou rozesmát. Nic konkrétního bych ovšem necitoval. Učit se cizí jazyk je samo o sobě velké dobrodružství, které může do našich životů přinést příjemné osvěžení.

Fotografie: Denisa Blatná

http://www.skolapelican.com

www.dontgiveup.eu

 

Jsem nadšený běžec, cyklista, aktivní chodec a řidič. Pokud jde o to, přesunout se z bodu A do bodu B, nejraději bych všechny přesuny proběhala. Nicméně vzhledem k potřebě, která nás všechny nutí, abychom v rekordním čase zvládli spoustu věcí, jsem nucena v mnoha případech volit auto. Řídím ráda a mám jako všichni své oblíbené i neoblíbené brněnské trasy. Mezi ty, které neprojíždím ráda, patří cesta kolem M paláce a ulice Holandské nebo sjezd z dálnice přes Bohunice. Naopak už přes dvacet let si téměř pokaždé s radostí užívám cestu kolem Brněnského výstaviště, a to z obou stran. Ti, kteří už něco pamatují jako já, si jistě vzpomenou na jara s rozkvetlými vzrostlými kaštany, které před několika lety byly z bůhvíjakého důvodu skáceny.

 

Brněnské výstaviště mě celý život přitahuje magickou silou. První barevná fotografie mě, bratra a maminky byl pořízena během brněnského strojírenského veletrhu. Když jsem byla dítě školou povinné, návštěva výstaviště byla kulturní událostí a s tím bylo spojeno mé první fotografování profesionálním fotografem. Můj první běžecký závod – 10 km kolem výstaviště. Moje první brigáda – hosteska na brněnském výstavišti. Stála jsem tenkrát u zemědělského stroje a nabízela kolemjdoucím vodku 😉 Na veletrhu nábytku jsem objevila českou značku Vespera. Jejich nábytek mě doslova vyrazil dech. Originální design dnes nabízí většina výrobců, ale účelnost a praktičnost, ve spojení s kvalitním materiálem a příznivou cenou jsem objevila až u Vespery. A též by bylo hříchem opomenout legendární klub Favorit a moje první koncerty a party v devadesátých letech. Pamatujete?

 

Projděte se někdy na jaře po areálu prázdného Brněnského výstaviště a nechte na sebe působit stavby jednotlivých pavilonů. Mě osobně nevíce oslovují ty, navržené Bohuslavem Fuchsem, jehož dílo prostupuje celým Brnem.

 

Brněnské výstaviště, jehož provoz byl zahájen 26. května 1928, patří bezesporu spolu s Brněnským závodním okruhem, Brněnskou přehradou a nově i Brněnských kulturním centrem kolem Jakubského náměstí, k místům bez kterých by Brno nebylo Brnem. A tak mě napadá, že by stálo za to, oslovit Brněnské kapely a gastronomická zařízení a oslavit vždy na jaře zahájení provozu Brněnského výstaviště s hudbou a dobrým jídlem. Co vy na to?

 

A jaký bude kulturní říjen v Brně? Budou se konat tři akce, které si nenechám za žádnou cenu ujít. Pro mě nejvýznamnější je premiéra baletu Made in USA 29. října v Janáčkově divadle. A do Sona se tentokrát vydám dvakrát, a to na Tonyho Levina s projektem Stick men a kamarády z Bigg Boss v čele s Vladimíre 518. A na co se můžeme těšit hned začátkem listopadu? Jednoznačně na festival jógy – Live Yoga, love Brno – který se bude konat v Lužánkách 4.-6. listopadu.

 

Dáša Ráček Pelikánová

Škola PELICAN

 

What do blossoming chestnuts, Favorit and Vespera have in common?

 

I am an enthusiast in cycling, running, walking and driving. When it comes to moving from point A to point B, I would prefer to make running my only mode of transport. Nevertheless, because of the need to catch many things in a record time, I am sometimes forced to use a car. I like driving and I have my favourite, as well as unpopular paths in Brno, as everyone. The ones I do not like to use are the road around M-Palace and Holandská street or the exit from the highway through Bohunice. On the other hand, I almost always enjoy the road around Brno trade fairs area – at least for the last 20 years, and from both sides. Those who remember something, like me, will definitely remember springs with blossoming high-grown chestnuts, which were cut down several years ago for some “God only knows” reasons.

 

Brno trade fairs area has a magical attractiveness for me. The first coloured photograph of me, my brother and mother was done at the Brno International Engineering Fair. When I was a schoolchild, the visit of Brno trade fairs was a cultural event of great importance and my first photo made by a professional photographer comes from there. My first running race – 10 km around the Brno trade fairs area. My first part-time job – a hostess at Brno trade fairs. I was standing next to an agricultural machine and offering vodka to those passing by 😉 At the International Fair of Furniture, I have found a Czech brand Vespera. Their furniture simply took my breath away. Original designs are now a must for most furniture companies, but the usefulness and functionality in combination with quality material and a good price I could not find before Vespera. And it would be a great sin to omit the legendary club Favorit and my first concerts and parties in the 90s. Remember?

 

Go for a short walk around the empty area of Brno trade fairs sometimes in the summer. Let the unique pavilion constructions impress you. I have been most affected by the ones designed by Bohuslav Fuchs, the architect whose buildings are an integral part of the whole Brno atmosphere.

 

Brno trade fairs, opened for the public on 26th May 1928, and is without doubt a part of Brno’s identity, along with the Brno race circuit, the Brno water dam and recently also the Brno culture centre along Jakubské náměstí. So, my idea is: Let’s address some Brno music groups and gastronomy institutions and open the season at Brno trade fairs with music and good food. What do you think about it?

 

What will cultural October look like in Brno? Three events I simply cannot miss: the premiere of Made in USA ballet on 29th October in Janáčkovo divadlo. Then there is SONO Music Hall, which I am going to attend twice this month: the Tony Levin project “Stick men” and the friends from Bigg Boss, led by Vladimir 518. And at the beginning of November, get ready for the Yoga festival – Live Yoga, love Brno – held in Lužánky on the 4th – 6th November.

 

Dáša Ráček Pelikánová

Škola PELICAN

 

CBGB byl legendárním klubem v New Yorku. Hráli zde například Patti Smith Group (s českým kytaristou Ivanem Králem), Blondie, Ramones nebo Television.

Klub otevřel Hilly Kristal v roce 1973. Hilly chtěl dát příležitost k vystupování živé hudbě stylů Country, bluegrass a blues, z čehož vznikl i název klubu. Country se ale moc neprosazovalo, a tak se rozhodl dát příležitost i jiným hudebním žánrům. Podmínkou pro to, aby si kapela či jedinec v klubu zahráli, byla vlastní tvorba autentického repertoáru.

Hillary Kristal je označován za kmotra punku a klub CBGB se stal punkovou legendou.

Mrkni, jak to vše vznikalo a probíhalo ve filmu CBGB:

 

https://www.youtube.com/watch?v=jQQsgl2mbQQ

Střední

Ještě když jsem byla na střední škole, představovala jsem si, že po maturitě půjdu na vysokou školu, přihlásím se na program Erasmus na studium ve Velké Británii, kde si všimnou mé úžasné inteligence a talentu a já zůstanu v Británii natrvalo. Nicméně, překvapení, překvapení, nic nešlo podle plánu.

 

Žádná vysoká

Střední školu jsem sice úspěšně ukončila, ale nepodařilo se mi dostat na žádnou z vysokých škol, na které jsem se hlásila a na studium jaderné fyziky, které nevyžaduje přijímací testy, jsem se úplně necítila vzhledem k tomu, že jsem prospala 90% všech hodin fyziky, které jsem kdy byla nucena protrpět. Řekla jsem si tedy, že na to půjdu po svém (protože co jiného mi taky zbývalo).

 

Nervy

Sehnala jsem si brigádu a jakmile jsem si dostatečně našetřila na dvoutýdenní cestu do Anglie, vyrazila jsem tam. Samozřejmě jsou i jiné způsoby, jak se do Anglie dostat např. vyjet jako au pair a pobýt tam mnohem delší dobu, ale jakkoliv růžové byly moje představy o životě v zahraničí, nepřekonaly můj strach. Jednoduše jsem se bála, že se mi tam nakonec nebude líbit, že si neseženu práci, která by mě bavila, že mi moje angličtina nebude stačit, že si tam nenajdu přátele. Prostě jsem měla obavy, které má do menší či větší míry každý. Já jsem je měla v té větší. Jsem člověk, který je lehce traumatizovatelný událostmi jako je školní výlet plný zábavy a her nebo narozeninová oslava s rodinou. Jsem spíš introvert.

 

Poprvé v Británii

Takže, konečně, po šestnáctihodinové cestě autobusem (z letadel jsem nervózní) jsem se ocitla v samotném centru Londýna. Jako klasický anglofil jsem byla nadšená ze všeho, z červených cihlových budov, z dvoupatrových turistických autobusů, z telefonních budek, z lidí všude kolem a z městského ruchu vůbec. Moje nadšení však začalo poměrně rychle opadat. Po cestě z místa příjezdu na místo mého ubytování v domě příbuzných známých mých známých jsem byla fyzicky a psychicky vyčerpaná tak jako nikdy. Celý tenhle debakl trval víc než šest hodin a neobešel se bez jednoho panického záchvatu, dvou spontánních vypuknutí v pláč, asi šesti koleček kolem jednoho a toho samého sídliště a jednoho neúmyslného pokusu o vloupání do soukromého rodinného domu. A to byl jenom začátek mé dvoutýdenní londýnské anabáze. Důvodem toho čirého zmaru byl můj orientační smysl Maďara v kukuřici a potvrzení jedné z mých obav. Moje středoškolská angličtina mi nestačila.   

 

Cože?

První věcí, která mě šokovala, byl fakt, že při konverzaci s člověkem, který mluví opravdovou  britskou angličtinou, jsem neměla šanci. A to nemluvím o londýnském cockney dialektu nebo o rozhovoru se skotským řidičem autobusu. Mými klíčovými frázemi celého pobytu bylo „Excuse me?“, „I’m sorry?“, mírně až velmi neslušné „What?“ a poraženecké trio „Never mind. It’s okay. Good bye.“ občas okořeněné o zadržované slzy, které vedly pouze k vytřeštěnému výrazu ve snaze nemrkat, a tím následnému umocnění faktoru podivnosti a trapasu všech mých konverzací s Brity. (Zmiňovala jsem se, že jsem spíš introvert?)

 

Začít znova

Když jsem se vracela zpět domů, měla jsem smíšené pocity. Londýn byl nádherný, ale moje představy o práci mezi Londýňany, kteří by byli unešeni z mé kouzelné osobnosti, šarmu a ostré vtipnosti se rozpadly na prach po nárazu s tvrdou realitou, jelikož se nedá říct, že byste zrovna sršely vtipem a výřečností, když víc než polovinu vaší angličtiny tvoří „What?“ doplněné o tupý  nebo vytřeštěný nemrkající výraz. Nechtěla jsem se svých přemrštěných představ vzdát, žít a pracovat v Británii bylo pořád mým snem. Musela jsem si projít pěti fázemi smutku a uznat, že moje angličtina není dostatečně dobrá. A v momentě, kdy jsem to přiznala, jsem byla odhodlaná s tím něco dělat.

 

Pelikán

V té době jsem bydlela v Brně, kde jsem se přistěhovala kvůli přátelům a větším pracovním příležitostem, a tak jsem prohledávala internet a hledala brněnská jazyková centra. Po dlouhém rozhodování jsem si zvolila kurz pomaturitního studia v jazykové škole PELICAN. Nebudu lhát, jsem člověk, který si kupuje knížky podle obrázku na obálce, takže mě oslovily pěkně zpracované webové stránky školy. Jelikož ale šlo o můj sen, tak jsem pro jednou upustila od mojí silně povrchní stránky a zodpovědně jsem si pročetla všechno o kurzu, o lektorech a způsobu vyučování. Důvody, proč jsem si nakonec kurzy angličtiny zvolila u školy PELICAN byly malé vyučovací skupiny, individuální přístup, zahraniční zkušenosti lektorů a hlavně příprava studentů na reálné situace a konverzace. V důsledku jsem ale získala ještě mnohem víc.

 

Nebát se mluvit

Nevím, jestli to bylo zásluhou školy nebo tím, že jsem se odstěhovala do většího města, ale konečně ze mě začal opadávat strach mluvit s lidmi a tím pádem i mluvit v angličtině. Ve škole panovala skvělá atmosféra mezi námi studenty a lektory. Našla jsem si tam hodně kamarádů a s některými z nich jsme se dokonce dohodli, že se budeme učit anglicky společně nebo jsme někdy mluvili mezi sebou výhradně v angličtině. Uznávám, ty konverzace nebyly, aspoň ze začátku, nejbrilantnější, ale mluvili jsme. Po absolvování pomaturitního kurzu angličtiny na škole se moje angličtina rapidně zlepšila, dokonce mě i bavila, nadšeně jsem si vyhledávala různé fráze a složitější slova. Tehdy jsem se učila nejvíc, co jsem si kdy pamatovala.

 

Konečně v „cíli“

O pár měsíců později, po tom, co jsem si našetřila o něco víc, jsem to zkusila znova. Vyjela jsem do Londýna za prací. Nejdříve jsem dělala brigády, byla jsem pokojská a čísnice. Po kurzu jsem rozumněla všemu, a tak jsem se mohla mnohem rychleji naučit plynulé a bezchybné angličtině. Teď pracuji nedaleko Londýna v softwarové firmě, překládám z angličtiny do češtiny aplikace a hry. Je to práce, o které by mě ani nenapadlo, že ji chci dělat, nicméně je to práce, která mě opravdu baví a to je to, o čem jsem vždycky snila. Škola PELICAN ve mně dokázala vzbudit zájem a vášeň pro jazyk, která mě dodnes živí a které už se, doufám, nikdy nezbavím a za to jsem jí nesmírně vděčná.

Možná že klademe špatné otázky

 

Minulý týden jsem nadhodila v kuchyni naší školy PELICAN, že hlavním tématem zářijového čísla časopisu KAM v Brně je odsun brněnského nádraží. Kolega začal bez přípravy chrlit informace vztahující se k této problematice. Vydržela jsem ho poslouchat asi pět minut – a musím podotknout, že jeho názor, zda nádraží odsunout nebo ne, jsem se nedozvěděla – a jen se zeptala: „Jak to, že to všechno víte?“ Odpověď zněla: „Jakby ne, jsem přece Brňák.“ Ale nejvíce mě zaujala jiná věta: „Možná že klademe špatné otázky.“

 

Nepřipadá vám, stejně jako mně, jedna ze dvou otázek minulého referenda – „Souhlasíte s tím, aby město Brno podniklo bezodkladně všechny kroky v samostatné působnosti k modernizaci železniční stanice ‚Brno hlavní nádraží‘ v dosavadní poloze podél ulice Nádražní?“ – značně matoucí? A tak celý týden trochu přemýšlím o fenoménu referenda, o důležitosti správné formulace otázek, které klademe sobě i druhým a o důvěryhodnosti a množství informací, které člověk potřebuje, aby se správně rozhodl.

 

Pravdou je, že jsem se dostala ve svých úvahách k dosti vzdáleným tématům. Například taoismus a s ním spojená metoda I-ťing, která pomáhá vybrat si tu nejlepší možnou budoucnost na základě dokonalého pochopení současné situace, klade velký důraz právě na formulaci otázek.  Ať už se tedy problém týká našeho osobního života, odsunu brněnského nádraží nebo volby hlavy státu, musíme se správně zeptat a znát historii i současný stav dané tematiky.

 

A protože nás Brňany na podzim čeká jak referendum o odsunu nádraží, tak krajské volby, stálo by určitě za to se pro tentokrát vyzbrojit dostatkem informací z věrohodných zdrojů. Nebojím se tvrdit, že tohle číslo KAMu vám informace vztahující se k tématu polohy Brněnského nádraží poskytne. Stejně jako špatně položená otázka jsou totiž i nerelevantní informace velmi účinným nástrojem k manipulaci s veřejností.

 

A na co se těším v září? Rozhodně si nenechám ujít zahajovací koncert Filharmonie Brno 18. září a 20. září vystoupení výborného baskytaristy Steva Clarka ve Staré Pekárně. Zajdu si na vernisáž třetího výstavního bloku do Fait Gallery a zacvičím si jógu v nových prostorech, do kterých se v srpnu přestěhovalo studio mé oblíbené Yoga Lokah.

 

Dáša Ráček Pelikánová, škola PELICAN

 

Maybe we just pose wrong questions

Last week in the kitchen of our school PELICAN, I brought up the main topic of the September volume of KAM – the resettlement of Brno railway station. One colleague immediately started to pile up pieces of information related to the topic. I was able to listen for 5 minutes – and just a quick remark, I did not find out his opinion on whether to move the railway station or not – and then asked: “How is it possible that you know so much about it?” The answer was clear: “Why not, I am a Brno citizen.” But, most of all, another sentence came into my mind: “Maybe we pose wrong questions.”

Don’t you think – as well as I do – that one of two questions in the last referendum – “Do you agree that the city of Brno should make all possible steps within the purview of its independent authority to modernize the railway station “Brno hlavní nádraží” in current location along the street Nádražní?” – is a bit confusing? That is why I think a bit about the phenomenon of referendum, the importance of well-formulated questions, which we pose to us as well as others and about the amount and trustworthiness of information a man needs to make the right decision.

To be honest, I got to quite distant issues in my contemplations; e. g. Taoism and the closely associated method I Ching, which helps to choose the best possible future on the basis of perfect understanding of current situation, places great emphasis on the formulation of questions we pose. Whether we deal with our personal life, the resettlement of Brno railway station or the election of Czech president, we have to ask right questions and to know history as well as current situation of the issue.

As the autumn in Brno brings both the referendum about the railway station resettlement and the regional elections, it is definitely worth it to collect reasonable amount of information from trustworthy sources. I am quite sure that this volume of KAM is bringing enough information to the railway issue to you. As well as a wrong question, a non-relevant information can be a highly effective tool of manipulation of the public.

What do I look forward in September? I am definitely in for the opening concert of Brno Philharmonic Orchestra (18/9) and the concert of outstanding bass-guitar player Steve Clarke in Stará Pekárna (20/9). I am going to see the vernissage of the third exhibition bloc in Fait Gallery and I will do yoga exercises in the new premises of my favourite studio Yoga Lokah.

Dagmar Ráček Pelikánová, PELICAN

 

 

Sobota se zpěvačkou Lauryn Hill.

Mrkni se na videozáznam koncertu v Japonsku z roku 1999, který je spojen s anglickým interview se zpěvačkou s japonskými titulky. Škola PELICAN nově nabízí výuku japonštiny, a čtení titulek je jeden z mnoha alternativních způsobů výuky jazyka.

Zpěvačka Lauryn Hill se narodila 25. května roku 1975. Její matka byla učitelka angličtiny a otec poradcem v počítačové firmě. Byl to otec, který si přivydělával hraním na svatbách a jiných společenských akcích. Zpěvačka tak byla vychovávána v muzikantském prostředí a s hudbou prakticky vyrůstala. Lauryn chtěla být zpěvačkou už od malička.

Lauryn Hill zazářila již ve třinácti letech na prknech Harlemského divadla Apollo, kde před plným hledištěm zazpívala song “Who’s Loving You?”.

Do povědomí se nicméně zpěvačka dostala díky skupině Fugees. Název kapely je zkrácenou verzí od slova refugees, což je slangový výraz pro (haitské) uprchlíky.

První LP skupiny Fugees s názvem BLUNTED ON REALITY nemělo, i přes našlapaný obsah, velkou prodejnost. 

Druhá deska s názvem THE SCORE skupinu ale katapultovala do hvězdného nebe. Fugees se díky této desce dostali do povědomí celého světa a po celém světě si získali spoustu fanoušků a fanynek. Velmi oblíbenými se staly zejména předělávky hitů “Killing Me Softly” od Roberty Flacka nebo “No Woman, No Cry” od Boba Marleyho, v nichž vynikla zpěvaččina všestrannost. Alba se prodalo neuvěřitelných 17 milionů kopií.

Lauryn otěhotněla se synem slavného Boba Marleyho, porodila mu syna, ale i přesto se hudebně stále angažovala.

Kapela Fugees se rozpadla a zpěvačka se dala na sólovou dráhu. Mrkni na video a zhodnoť, za nás palec nahoru.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=MRLRIGkqyjE

Všichni jsme četli tuto knihu, někdo stokrát, jako například já, a všichni jsme hltali  skutečný příběh tehdy třináctileté Christiane Felscherinowé. Kniha My děti ze stanice ZOO se stala kultovní. Prostředí 70 let západního Berlína, nuda a šeď, vedla nejedno “dítě” k drogovým experimentům, které končily mnohdy katastroficky. 

Kniha byla sfilmována v roce 1981 a na její originální německé znění s českými titulky se můžete podívat zde na našem blogu.

Uč se jazyk zajímavě, film je jednou z nejlepších metod.

Jak jsem se dověděla o PELICANOVI

Chodila jsem na vysokou školu a bydlela na privátě, když jednou přišla kamarádka s tím, že objevila super kavárnu, kde na zemi jsou černobílé dlaždice poskládané do šachovnice, a za barem je stará pekařská pec. Musela jsem se tam jít podívat. Kavárnu jsme začali s přáteli navštěvovat pravidelně a oblíbili si ji.

Galeryje 9 je pohodový podnik na Lidické 9, ve dvoře školy Pelican. Že existuje Pelican jsem se  ale dověděla až o několik let poději. Chtěla jsem studovat jazyky a při hledání v internetovém vyhledávači mi vyjela právě jazyková škola Pelican. Zaujala mě adresa Lidická 9. Moc jsem neváhala a na školu si podala přihlášku.

Škola leží v centru města a v blízkosti se nachází vše, co student ke svému studiu a životu potřebuje. V mém případě to bylo pomaturitní studium angličtiny Brno.

U Pelicana jsem následně začala pracovat.

Okolí školy

V bezprostřední blízkosti školy jsou zastávky brněnské MHD Antonínská a Moravské náměstí. Škola leží prakticky uprostřed těchto dvou zastávek.

Park Lužánky

Začnu od zastávky Antonínská, která leží na kraji známého brněnského parku Lužánky. V Lužánkách jsou umístěny lavičky, nachází se zde odpočinková místa i několik grilů pro veřejné užívání. Studenti mohou trávit volný čas při pěkném počasí piknikem v parku, odpočinkem nebo různými sportovními aktivitami, například venkovními hodiny jógy či trénováním chůze po laně, tzv. slackline.

Pod zastávkou Antonínská na kraji Lužánek je Verbena. Restaurace obklopená venkovní zahrádkou s chutnou kuchyní a skvělým pivem. Hned pod Verbenou jsou tenisové kurty s restaurací a taktéž velkou zahrádkou, venkovní udírnou a grilem. Po sportovním výkonu se tak studenti mohou občerstvit a užít si příjemné odpoledne a večer.

Na Cihlářské

Kousek nahoru a doprava od zastávky Antonínská je ulice Cihlářská, na jejímž konci se nachází proslulé klasické brněnské kino Art, které zároveň s nabídkou kvalitních filmových snímku nabídne i posezení u kávy.

Pokud mají naši studenti hlad a užívají si českou kuchyni, rozhodně doporučuji Hostinec U Semináru. Vaří tu klasická česká jídla a čepují Plzeň, která se zde chlubí perfektní chutí a hutnou pěnou, jakou má správné pivo mít (ne jako Plzeň připomínající zvětralé dvě hodiny otevřené pivo z lahve postavené na sluníčku, jako tomu je v mnoha českých restauracích).

Na Lidické

Na zastávku Antonínskou chodí studenti našeho pomaturitního studia také do čínské restaurace Chutné štěstí. Dostanete zde za velmi příznivou cenu opravdu velkou porci dobrého jídla.

Kousek od Chutného štěstí na rohu ulice se nachází příjemná hospůdka Café Laundry, které nikdo neřekne jinak, než Prádelna, a studenti si tu mohou k večeru posedět u dobrého piva a pobavit se.

Vydám se směrem ke škole Pelican. Míjím italské bistro La speranza, kde prodávají výbornou pizzu po čtvrtkách za příjemnou cenu 30 Kč a dojdu k Městkému divadlu, které je přesně naproti školy. V divadelním dvoře se přes léto pořádají koncerty a jiné kulturní akce, funguje zde i letní kino. Studenti se zde tak mohou pobavit a zároveň se vzdělávat u cizojazyčných filmů. Přes školní rok samozřejmě funguje i klasické divadlo a můžeme si tak všichni užívat jak činohry, tak třeba muzikálů, kterými je Městské divadlo v Brně známé.

Naproti škole máme tedy divadlo, v přízemí školy Galeryji9, kavárnu přes den, k večeru spíš bar, občas uměleckou galerii a občas koncertní klub.

Směrem k zastávce Moravské náměstí je po pravé straně hospůdka 2 blázni na Poličce, jejíž název vypovídá jak o pivu, které se zde točí, tak o atmosféře podniku. Na večerní posezení mohu rozhodně doporučit.

Moravák

Vedle zastávky Moravské náměstí se nachází další, nicméně mnohem menší, park, kde mohou studenti taktéž relaxovat, posedět na lavičce a pokochat se fontánou umístěnou uprostřed parku.

Moravské náměstí je v centru Brna, minutu pěšky na Českou, dvě minuty na Náměstí Svobody. Studentům pomaturitního studia Brno se tak dostane všeho, co potřebují, a mohou si užít svůj rok s angličtinou, němčinou nebo jiným jazykem v rámci pomaturitního studia jazyků na škole Pelican plnými doušky.

PELICAN

Proč teda studovat u Pelicana? Pelican Tě jazyky opravdu naučí a navíc Ti naservíruje plno zážitků a zajímavých míst v jeho bezprostřední blízkosti. Přidej se k nám a nebudeš litovat.

Pomaturitní studium jazyků Brno.

 

 

 

JŠ PELICAN uskutečnila rozhovor s panem Arnoštem Goldflamem o vzdělávání se cizími jazyky

Arnošt Goldflam, narozen 22. září roku 1946 v Brně, je českým hercem, dramatikem, režisérem, pedagogem a spisovatelem pro děti. Vystudoval JAMU a poté působil v brněnských divadlech Večerní Brno, Divadlo na provázku, Divadlo X a později i v HaDivadle. V 80. letech začal být obsazován do menších filmových rolí. Největší ohlas měla role Arnošta ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo Lustiga ve snímku Lotrando a Zubejda. V nynější době režíruje divadelní hry a přednáší na JAMU a DAMU.

Jazyková škola Pelican se již několik let věnuje tvorbě metodiky a výuce cizích jazyků pro děti i dospělé studenty. Za evropský projekt Don´t Give Up! jsme získali jazykovou cenu Label 2010. Proto bych se Vás ráda zeptala, jakou máte zkušenost s učením cizích jazyků a jakou formou jste se učil cizí jazyk?

To je dost komplikované… Nebo spíše pestré než komplikované. Můj otec se narodil ve Vídni, doma jsme mluvili česky, ale on chtěl, abych mluvil německy. V takových návalech mě vždycky chvilku učil, pak to zase upadlo. Ale hlavně sledoval koncem 50. let rakouskou televizi, takže byla televize a z toho jsem se učil. Začal jsem i číst, na škole jsem měl němčinu, tak jsem se naučil německy. Moje maminka s babičkou a s tetou byly rodačky ze Lvova, tak mluvily doma mezi sebou trošku polsky, tak jsem se naučil i polsky, začal jsem číst a režíroval jsem v Polsku. Potom jsem pracoval pár let jako dělník a přihlásil jsem se do angličtiny. Chodil jsem tedy do angličtiny, párkrát jsem ten kurz dokončil a párkrát taky ne. Takže postupně jsem se učil angličtinu. Ve škole jsem se učil taky ruštinu, měl jsem to rád, začal jsem inscenovat v divadle ruské autory, začal jsem sbírat ruské romance, tak jsem se naučil i trošku rusky.

Vaše jazyková vybavenost je tedy docela velká? 

Relativně.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s jazykovou školou? Někdy jste kurz dokončil, někdy ne, co tedy hrálo největší roli ve výuce?

Moc mě nebavila gramatika. Myslím, že nejdůležitější, aby se člověk domluvil, je slovní zásoba
a konverzace. Čím víc se povídalo, tím mi to přišlo zajímavější, zábavnější a užitečnější.

Jak se Vaše děti učí cizím jazykům? Jaký k nim mají vztah? Můžete porovnat jejich přístup k učení jazyků?

Moje dospělá dcera dělala au-pair v Anglii, tam nejdřív chodila na kurz a pak byla tam a naučila se anglicky. A moje malé děti…. Kluk chodí do čtvrté třídy a mají ve škole angličtinu. Holčička je ještě malá, umí počítat anglicky do šesti, to ji naučil kluk.

Pokud se syn učí, tak mu s tím někdo pomáhá?

Včera jsem s ním zrovna dělal úkol do angličtiny.

Kdy myslíte, že je nejlepší začít dítě seznamovat s cizím jazykem?

Myslím, že je to jedno. Čím dřív, tím líp samozřejmě. Nejlepší je to nenásilnou formou. Třeba přes pohádky, občas něco překládat, pustit jim nějakou kreslenou pohádku a doplnit to nějakým komentářem.

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy Vám chyběla jazyková vybavenost?

To se mi stalo ve Francii. Protože francouzsky neumím. Tam mě oloupili, tak jsem šel na policii
a Francouzi neradi mluví německy nebo anglicky, tak tam mi to trošku chybělo.

Pomohl Vám někdo?

Nakonec to všechno dopadlo dobře. Sice jsem přišel o peníze, ale vyvázl jsem živ a zdráv, to je hlavní. Nepochybně mi ta francouzština chybí.

Využil jste někdy ve své tvorbě znalost cizího jazyka?

Ano, samozřejmě. Režíroval jsem v Polsku, Rakousku nebo Německu, tak mi to přišlo k užitku. Teď jsem byl v Anglii, kde hrají moji hru, tak jsme si o tom aspoň mohli popovídat.

Naše JŠ Pelican je partnerem evropského projektu EuroLib, který má mimo jiné za cíl vrátit dětem knihu do rukou. Vy jste sám autorem tří knih pro děti. Za knihu Tatínek není k zahození jste získal ocenění Magnesia litera za nejlepší knihu pro děti a mládež a také jste získal cenu Noci s Andersenem za knihu Tatínek 007, což jsou pohádky pro celou rodinu. Myslíte si, že dnešní děti čtou knihy a mají dostatečnou podporu v rodině a ve škole?

To je individuální jakou mají podporu. Někde mají, někde nemají. Ale občas pro děti čtu a musím říct, že děti docela čtou. Až jsem byl někdy překvapen.

Jaký mají vztah ke knihám Vaše děti? Mají podle Vás dnešní děti jiný vztah k četbě knih, než měly  třeba před deseti, dvaceti lety?

To si netroufám posoudit, to bych generalizoval na základě úzké zkušenosti. Jsem rád, že se
z našeho syna vyvinul velký čtenář. Z toho mám radost. Vybírá si knížky úměrně svému věku. Holčička také ráda listuje v knížkách nebo si nechává předčítat, tak doufejme, že jí to vydrží.

Podle našeho názoru se v posledních letech výrazně změnil obecný pohled na knihu. Často se setkávám s názorem, že kniha, jak ji dneska známe, bude z důvodu nových technologií typu e-book na ústupu. Má podle Vás kniha jako taková šanci zůstat zajímavá pro děti i v budoucnosti?

Samozřejmě nevím. Na druhou stranu, pro moje psaní to nemá žádný vliv, protože mě to baví vymýšlet si, tak jak píšu. Píšu především divadelní hry, které občas inscenuji, čili samozřejmě mě soukromě by mrzelo, kdyby lidi nebavilo číst. Jinak mě baví si vymýšlet, tak já to dělám a nepřemýšlím o tom, jestli se to bude prodávat nebo nebude. Bylo by mi to líto, kdyby se knížky ztratily ze života.

Jste nejen úspěšný tvůrce divadelních her a dramatizací, ale také takový pohádkový dědeček nebo tatínek. Kde berete inspiraci pro své pohádkové příběhy?

Tak jednak mě inspirují děti, protože si říkám, že já jako starý otec musím něco zanechat, než natáhnu bačkory. Druhá věc je, že děti samy o sobě svými otázkami, tím, jak člověk s nimi vede hovory, už samy něco inspirují. A třetí zdroj je ta záliba ve fantazírování. Jak stárnu, tak asi dětinštím, tak už se to sbíhá.

Čím myslíte, že jste nejvíce zaujal malé čtenáře v Noci s Andersenem, kde si Vás děti vybraly jako nejlepšího, tu Vaši knížku?

Asi se jim ty pohádky líbily.

A to jste četl Vy nebo někdo jiný? To bylo vlastně po celé republice…

To ony si samy četly. Já jsem četl jen v Hradišti v knihovně. To ony samy si četly, ony samy si to vybraly.

Já myslím, že se jim asi líbil Váš humor. To je rozesměje.

Já jsme přesvědčen, že jako autor nemohu jednat s dětmi spatra. I z domu vidím, že musím děti brát jako partnery. Tím se oni dostanou na moji a já na jejich úroveň.

Když jste byl malý, tak jste hodně četl. Myslíte si, že právě knížky ovlivnily Vaši představivost a současnou tvorbu?

Já myslím, že ani ne. Řekl bych, že mě knížky spíš inspirovaly a přivedly mě k tomu, že si lze vymýšlet, že jsou lidé, kteří spřádají příběhy atd. Tvorbu ovlivnila spíš moje rodina nebo částečná samota, to snílkovství, které bylo asi vrozené. Já jsem často musel pomáhat otci a tam jsem měl čas na vymýšlení a fantazírování.

Dnešní děti mají celou řadu různých kroužků a nemají asi tolik času a prostoru na svou fantazii.

Jak kdo. Dítě si čas vždycky najde. Dítě potřebuje také chvilku pro sebe. Není dobré nepřetržitě je zaměstnávat různými kroužky a myslet si, že když toho mají stále hodně, že nebudou zlobit a že to přispěje k jejich rozvoji. Přispěje, ale ne úplně. Potřebují i chvilku samoty, aby si mohly přemýšlet a hrát si samy.

Kterou dětskou knížku máte nejraději?

Dříve i dnes čtu stále pohádky. Občas. I jsem dělal na divadle takový soubor hororových a erotických pohádek. Já jsem měl moc rád Jules Vernea, Tři mušketýry, Mayovky a všechny mám rád dodneška. Jako dítě jsem do toho četl třeba Balzaca, Stendhala atd. A mně se to všechno míchalo. Já jsem vždycky měl směsku, nikdy ne jen jednu knížku.

Je něco, co Vám vadí na současných dětských knížkách? Nebo něco, co není úplně Vaše gusto?

Já to zase takhle nesleduji. Sleduji to jen v souvislosti s tím, co čtou naše děti. Holčičce kupujeme my, čili je to už výběr, a kluk si to řekne s kamarády. Takže vlastně nemohu říct.

Dalším důležitým cílem našeho evropského projektu EuroLib, což je ta pojízdná dětská knihovnička, je seznámit děti ve věku 6 až 11 let s kulturou jiných evropských národů pomocí dětských ilustrovaných knížek. V naší škole proběhl workshop v rámci tohoto projektu, na kterém se malé děti seznámily s odlišnostmi jednotlivých kultur evropských zemí. Mají podle Vás dnešní děti přehled o těchto odlišnostech různých evropských kultur, například že dokáží říct, co je typické pro Itálii, co pro Anglii?

Na rozdíl od dřívějška děti s rodiči jezdí po světě, ale myslím, že když se octnou v cizí zemi, tak je moc nezajímá, co je typické pro Itálii nebo jinou zemi. Ani nevím, jestli je to důležité. Myslím, že důležité je, aby si uvědomily, že je tam trošku jiná atmosféra nebo že se musí jinak domlouvat. Existují různé knížky a cestopisy o tom, že Češi jsou takoví, Italové jiní… Já to nemám rád, takové klasifikování a zbrklé soudy dnešních cestovatelů, kteří někam jedou na tři týdny a už píší cestopisy. Je potřeba tam žít. Dětem je to jedno, uvědomují si to postupně až ve vyšším věku a tak to má i být. 

Cestujete rád?

Upřímně řečeno, ani moc ne. Já jsem docela cestoval, byl jsem v různých zemích, třeba tam, kam se člověk normálně nevypraví, třeba v Litvě nebo několikrát v Americe, většinou když tam mám čtení nebo mi tam něco hrají. Takže jsem cestoval pracovně. Já moc necestuji z lakoty. Cestuji, jen když mě někam pozvou. Ale hlavně, vždycky když jsem tam byl, tak mě to moc bavilo, to musím přiznat, ale zpětně, když jsem se vrátil, tak jsem si uvědomil, že jsem zaregistroval nějakou regionální odlišnost, ale že mě to v ničem nezměnilo, nemění, že to nijak neovlivnilo moje psaní nebo nijak mimořádně a jak jsem starší, tak čím dál míň.

Cestují rády Vaše děti?

Myslím, že docela ano. Já se tomu nevyhýbám, protože když ony to chtějí nebo moje paní si přeje někam jet, tak jedeme. Ale nijak zvlášť o to nestojí.

Dnes je mnoho příležitostí ke studijním pobytům v zahraničí. Využily někdy Vaše děti těchto možností?

Moje děti jsou ještě malé a dospělá dcera studijního pobytu nevyužila, na to byla nejdřív malá, pak zase velká. Taky je to většinou pro vysokoškoláky, ona nedělala vysokou školu. Ale dělala au-pair v Anglii, tam se naučila Anglicky. Teď byla na Kypru, sehnala si tam práci. Já ji obdivuji
v tom, že má tu odvahu vypravit se tam a žít tam určitou dobu.

Myslíte si, že je dostatek divadelních programů pro děti? Chodí děti rády do divadla? Vedou dnešní rodiče své děti k lásce k divadlu?

Řekl bych, že lásku k divadlu nemusí mít, stačí, když je to baví. Do divadla chodí určitý okruh lidí. Jednou jsem četl, že je to odhadem něco kolem 5% lidí. Je to ten okruh lidí, kde se čtou knížky, kde se chodí do divadla i s dětmi atd. Ti to dělají. Ostatní to nedělají a dělat nebudou, protože si neuvědomují smysl kultury, literatury, divadla a hudby, kromě funkce jakési kulisy. Okruh lidí, které toto zajímá ve vztahu k dětem, se nebude nijak rozšiřovat, ten zůstane v podstatě stejný.

JŠ Pelican se věnuje kulturnímu vzdělávání dětí. Snažíme se zapojit děti do evropských kulturních projektů, kde hlavní roli hraje právě kniha a divadlo. Vaše práce se v mnohém shoduje s našimi metodickými cíli. Byl byste svolný ke spolupráci s námi v této oblasti?

Podívejte se, principielně je to samozřejmě možné, ale to bych musel vědět konkrétně. To je tak obecná otázka, že nemohu posoudit. Musel bych vědět, že bych to uměl, že na to mám čas, to zrovna teď nemám. Tento rok určitě vůbec a příští rok patrně, kdo ví jestli. Kolik času by to ode mě žádalo. Já také pedagogicky působím, čili upřímně řečeno ke stáru nemám potřebu rozšiřovat pedagogické aktivity, mám potřebu spíš to zužovat a věnovat se víc tomu, co si říkám, že bych ještě mohl tak udělat, být s mými dětmi a ještě udělat nějaké pěkné představení. Takže zmnožovat ty aktivity moc potřebu nemám, ale když by člověk viděl, že je to něco smysluplného, že má na to nápad, že ví jak, tak tomu se samozřejmě nevyhýbám.

 

JŠ PELICAN uskutečnila rozhovor o knize Don´t Give Up!

Mariana Chmelařová (alias Minach) pochází z východního Slovenska a ačkoliv byla 19 let v angažmá HaDivadla v Brně jako herečka, zpěv jí jistě není cizí.

Kromě slovenských lidových písní, jejichž úpravy později prezentovala společně s kapelou Czaldy-Waldy, natočila s I. Českomoravskou nezávislou hudební společností (dnes Čechomor) první desku Dověcnosti, a účinkovala také ve většině písní na albu Jiřího Bulise “Hosté na zemi”. Své pěvecké party nazpívala též na CD skupiny Ty syčáci – Lišák je lišák.

S Marianou jsme se sešli nad knihou Don´t give up, při jejíž prezentaci společně se Zdeňkem Králem zpívala.

Jak se Vám kniha líbí a měla jste popřípadě čas do ní nahlédnout?

Kniha se mi velmi líbí. Na první pohled mne zaujal její design. Z časových důvodů jsem zatím měla možnost do ní nahlédnout pouze zběžně. Co se týče tématu jazykové vzdělávání, kniha velmi dobře popisuje důvody, proč studenti cizích jazyků nedokončují jazykové kurzy, a v tomhle tématu je mi velmi blízká, protože i já měla problémy s dokončením jazykového kurzu. Vždy jsem ovšem cizí jazyky studovala soukromou formou, ale i přesto důvody, proč jsem kurz nedokončila, jsou zde popsány velmi trefně.

To znamená, že tahle problematika se tyká i Vás. Myslíte, že se tyká i Vašeho okolí? Jaké je to třeba ve Vaší rodině, nebo blízkém okolí?

Z mé rodiny jsem na tom s jazyky asi nejhůř. Syn je středoškolák a anglicky se přinejmenším domluví. Můj muž i přesto, že je ze stejné generace jako já, měl za svůj život více příležitostí se cizí jazyk naučit. Chodil na jazykovou školu a domluví se anglicky i německy. Proto si také svého muže beru na všechny svoje zahraniční cesty, kde mi dělá tlumočníka. Díky tomu jsem velmi zpohodlněla a jazyky už se mně učit nechtějí, když mám jeho.

Tak to naprosto chápu, mám to podobné, to znamená, že Váš manžel je vlastně takový chodící slovník a překladatel.

Ano, přesně tak, ne že by byl nějaký špičkový mluvčí. Dělá spoustu chyb, ale jeho velkou výhodou je to, že se za ně nestydí, nebojí se mluvit a jazyk používat.

Já jsem naopak ten tip, že než bych řekla něco špatně, radši neřeknu nic.

Tak to mě úplně překvapuje, protože u herečky samozřejmě by to člověk nečekal. Vy pocházíte ze Slovenska, jak se Vám tedy žije s češtinou? Zvykla jste si na to nebo používáte ještě někdy slovenštinu, nebo když přijedete k rodině na Slovensko, používáte ji?  

Slovenštinu používám, samozřejmě, že mi den či dva trvá, než se zbavím moravského přízvuku. Ale v poslední době mám spoustu příležitostí mluvit slovensky i tady v Brně. Do Brna přichází v poslední době větší množství zejména mladých lidí ze Slovenska.

S češtinou jako jazykem jsem se celkem dlouho potýkala. Při studiu jsem česky mluvit nemusela vůbec. Studovala jsem v Praze loutkoherectví a tato škola byla jediná v Československu, takže výuka probíhala i ve slovenštině a spousta studentů pocházela ze Slovenska. Když jsem pak nastoupila do angažmá v Brně, mluvila jsem česky jen na jevišti. Do té doby než mi Arnošt Goldflam řekl, že pokud nezačnu mluvit česky i v soukromí, tak se češtinu nikdy nenaučím pořádně. Dala jsem na jeho radu, začala jsem mluvit a pokrok se dostavil velmi rychle.

F

To znamená, že Vy momentálně, když jste v Brně, nemáte vůbec možnost jezdit nebo zkoušet na Slovensku s někým ze Slovenska?

Se zkoušením na Slovensku mám trochu problém. Jednak je to časově náročné a jednak mi chybí na Slovensku kontakty, protože jsem po celou svoji kariéru působila v Brně. Po pravdě řečeno jsem nad tím nikdy ani moc neuvažovala.

Nemáte touhu naučit se ještě jeden cizí jazyk nebo trošku se zdokonalit?

To víte, že mám. Naposledy jsem se o to pokoušela před rokem a půl. Říkala jsem si, že když jezdím tak často do Belgie, měla bych se začít učit anglicky, pro případ, že nebudu mít po ruce svého tlumočníka. A tak jsem se pokusila o takzvaný rychlokurz angličtiny. Učila mne soukromě kamarádka, ale při hodině jedenkrát týdně jsme to absolutně nezvládli. Ztroskotalo to především na tom, že šlo o rychlokurz. Myslím, že pro lidi v mém věku už je lepší učit se neustálým opakováním a postupným prohlubováním. Rychlokurz pro mne nebyl správná volba.

Kurz jste tedy předčasně ukončila?

Ano ukončila jsem to, přesně z důvodů, které jsou popsány v knize Donť give up.
Z rychlokurzu jsem byla nemotivovaná, a tak jsem ho v období okolo Vánoc ukončila.

…to dokáže motivace…

Já jsem se na střední škole učila francouzštinu, takže angličtina pro mě byla úplnou novinkou. Kdybych zůstala u francouzštiny, kterou bych v Belgii mohla také využít, možná by pro mne bylo studium snazší.

Používáte ještě francouzštinu a baví Vás?

Studovat francouzštinu mne ohromně bavilo. Francouzština je krásný jazyk. Bohužel v době, kdy jsem ji studovala, byla minimální možnost ji uplatnit.
To nebylo jako s němčinou, kdy jste si mohli pustit v televizi alespoň to rakouské vysílání.
Ale samozřejmě nejvíc mám ukotvenou ruštinu, tou bych se domluvila. Rozumím perfektně a nějakou tu jednoduchou větu bych dohromady taky dala. A to i přes to, že jsem se ruštinu učila nerada.

Jaký způsob výuky jste zažila, co Vám chybělo?

Jak jsem řekla, u francouzštiny mi hlavně chybělo to, že jsem ji nemohla využít v praxi. Například můj syn je středoškolák, studuje angličtinu a setkává se s ní každý den i v praxi. Hraje počítačové hry, sleduje filmy v originálním znění s titulky a tak dále.
Trošku mě mrzí, že jako druhý jazyk měl na škole kurzy španělštiny, ze které měl vždy jedničku, ale téměř nic z ní neumí. Myslím, že tam byla chyba na straně pedagoga. Můj syn mluví o španělštině jako o blbém jazyku a o Španělsku jako o nezajímavé zemi, což já absolutně nechápu. Já jsem byla ve Španělsku v Andalusii a líbilo se mi tam moc.
Syn jezdí do Francie. Mluví tam sice anglicky, ale je tou zemí tak nadšený, že se chce naučit i francouzštinu, například nastoupit na pomaturitní studium francouzštiny v Brně. Myslím, že podobný efekt by na něho mělo i Španělsko.

asd

Jaké jsou jazykové znalosti mezi herci?

U těch, kteří se angličtinu učili na střední škole, by se dalo říct, že jazyk díky občasným výjezdům zvládají. Někteří ze starší generace byli s Hadivadlem na zájezdu v Kanadě a tehdy si tam angličtinu oprášili tak nějak všichni.

Když jste třeba na dovolené v nějaké zemi a jejích jazyk Vám vůbec nic neříká, nebo ho neovládáte, pomáhá Vám Vaše profese herectví při komunikace s domorodci? Popřípadě, jestli máte nějaký úsměvný zážitek třeba, když jste se, jak se říká „rukama nohama“, dorozumívala kvůli něčemu potřebnému.

Víte co, já mám právě to, že mám toho tlumočníka, takže ten za mne všechno vyřídí. Navíc co se týče slovanských jazyků, tak to není problém, já jsem z východního Slovenska, tam se mísí ukrajinština, polština a slovenština, takže se slovanskými jazyky problém nemám.

…takže Vy nevycházíte na procházku sama?

Právě já jsem ráda, když mohu být na těch procházkách s mým mužem. Nejen kvůli tomu, abych ho využila jako tlumočníka, ale i jako partnera.

sa

Máte nějakou zajímavou historku s porozuměním či neporozuměním cizímu jazyku?

Můj syn slovensky samozřejmě rozumí a umí téměř vše. Když ovšem četl Egypťana Sinuheta ve slovenštině, ptal se mne, co znamená sousloví „humpalajucí se kypet“. Dost ho to sousloví pobavilo.

A co to tedy znamená?

Houpající se pahýl. Sama jsem na toto spojení téměř zapomněla.

Jakým cizím jazykem nejraděj zpíváte? Já tuším, že to bude francouzština …

Slovenština je také krásná na zpěv, ale to pro mne není cizí jazyk, takže asi ta francouzština. Ta je nádherná.

Využijte jazykové kurzy Brno nebo pomaturitní studium Brno v Škola PELICAN.

 

 

LÉTO, PRÁZDNINY, POHODA

Bylo léto, po 14 hodině odpoledne. Do dvou hodin jsme totiž nikdy nesměly se sestrou na sluníčko, doma se zásadně držela polední stínová pauza, abychom se nevystavovaly tomu nejškodlivějšímu slunečnímu záření. Bylo azurové nebe a teploměr ukazoval skoro 40 stupňů. Teploměr jsme doma odjakživa měli za oknem v kuchyni, kde je celé odpoledne příjemný stín.  Šla jsem si pro zavařovací sklenici do sklepa, ve které jsem „vyšejkovala“ skvělou ledovou kávu pro celou rodinu. Na zahradě jsme rozprostřeli deku, ke kávě si dali vanilkovou zmrzlinu s kousky čokolády a táta zapnul filtraci u bazénu. Taková dovolenková domácí idylka na zahradě u rodinného domu v malém městě v severních Čechách.

Dopila jsem kávu, dojedla už téměř rozteklou vanilkovou zmrzlinu s kousky čokolády a v plavkách “k bazénu na zahradě“ jsem se šla vykoupat. Btw. plavky k bazénu mám stále, jsou zlaté, trochu vypadané, dost vytahané, dělala jsem s nimi parádu už před patnácti lety na dovolené v Chorvatsku…

Byl červenec a já měla nejdelší prázdniny v životě. Maturitu jsem složila úspěšně v polovině května a od té doby jsem párkrát týdně obsluhovala za barem v oblíbené hospůdce, v tu dobu spíš zábava, milovala jsem to. Naše malé městečko jsem milovala, měla jsem kapelu, užívala jsem si.

Bylo to v pondělí, naši měli dovolenou, tak jsme si parného léta ten den užívali společně.

NARUŠENÍ IDYLKY

Skvělý den mi ale zkazil dopis, který přišel z Prahy, z Karlovy univerzity. Hlásila jsem se na práva a nevzali mě. Jakto? Myslela jsem si, že to mám v kapse, měla jsem pocit, že jsem u přijímaček perlila, že jsem byla skvělá. A aha, nebyla!

Udělala jsem si druhou ledovou kávu, tentokrát sama pro sebe, do půllitru, a bylo mi do pláče.  Co budu dělat? Práce v baru, v malém městě? Chtěla jsem, ač jsem to tam měla fakt ráda, už „vypadnout“, poznat „velký svět“, měla jsem na to věk. Chtěla jsem se učit, chtěla jsem, aby ze mě byl právník.

Dopila jsem půllitru kávy a šla se znovu smočit, nicméně voda v bazéně měla už snad třicet stupňů. Po chvíli jsem se vrátila zpět na deku a počkala, až mě sluníčko osuší. Trvalo to zhruba dvě minuty.

Přinesla jsem si ze svého pokoje notebook a sedla si na zahradu do stínu pod pergolu. Byl tam i táta, skoro celé odpoledne, neměl přímé sluneční paprsky moc rád.

Na internetu jsem tápala, vlastně jsem nevěděla, co chci. Nepočítala jsem s tím, že se na práva nedostanu. Přihlásila jsem se na facebook, projela své oblíbené stránky s tetováním, hudbou a extravagantní módou a přemýšlela. Napsala jsem pár kamarádům z větších měst.

Hledala jsem druhá kola přijímacích řízení. „Já ale chci být právník, nic jiného mě nezajímá, to budu raději do konce života za barem…“

BRNO?

Na facebooku mi napsala kamarádka z Brna, kterou jsem potkala u nás na horách, kde trávila s partou přátel zimní dovolenou, a se kterou jsme si hned skvěle porozuměly. Prý můžu bydlet u ní, mají na privátě volný pokoj. Na bytě s ní, dvěma „borci“, jedním psem a rybičkami. V centru Brna, na adrese Kozí 9. Lákalo mě to, ale co tam budu dělat? 200 kilometrů od rodičů ve městě, ve kterém jsem byla asi třikrát v životě na výletě s mamkou podívat se na mumie na Kapucínském náměstí a nakoupit nějaké „nevidlácké“ oblečení.

„Na rok můžeš jít na jazykovku a pak ty práva zkusíš znovu“, radila mi Bára. Jasně, jazykovka mě napadla, ale zavrhla jsem ji. Proč vlastně? Vždyť zkusit se má všechno. Zadala jsem si do googlu jazyková škola Brno a klikla na první školu, co mi přišla pod myš. Byl to PELICAN. Přihlásila jsem se na angličtinu a hned zaslala peníze na účet. Polovinu jsem si zaplatila sama z ušetřených peněz, polovinu mi zaplatili rodiče. Smutek z nepovedených přijímaček ze mě pomalu opadal a já mohla začít plánovat budoucnost v Brně, alespoň na ten rok, od září.

Od druhé hodiny odpolední uběhl už nějaký čas a my plynule z kávy a zákusků pod pergolou přešli k večeři, po které jsem se odebrala zkulturnit do svého pokoje a v sedm hodin jsem vyrazila do práce.

Přišli známí, byli přece prázdniny. O své rozhodnutí přestěhovat se do Brna jsem se hned se všemi podělila a řádně jsme ho oslavili, smálo se, plakalo se a vyznávala se láska. Ještě ten večer jsem řekla Markovi, šéfovi, že budu končit, a rozhodla se do Brna přestěhovat už od srpna. Bylo to skvělé rozhodnutí.

V úterý jsem se probudila kolem desáté hodiny a hned začala plánovat, balit a počítat. Naučím se skvěle anglicky, za rok se dostanu na práva, udělám si certifikát na soudní překladatelku. Spousta plánů do budoucna, spousta očekávání, celý skvělý život přede mnou.

NOVÝ ŽIVOT

Prvního srpna jsem se přestěhovala s jedním kufrem a krosnou do Brna za Bárou, která mě městem poctivě provedla a já tak poznala spoustu lidí, podniků i krásných míst Brna.

Zamilovala jsem si Melodku. A Yacht, Boro a spoustu dalších klubů a míst, kde se pořádaly hudební akce. V malém městě chodíš na koncerty jednou za dva měsíce, na všechny koncerty, které se tam pořádají, na všechny koncerty, které se pořádají v okolních vesnicích v okruhu 25 kilometrů, prostě všude tam, kde se něco děje. V Brně si vybíráš, děje se toho všude tolik. Byla jsem nadšená.

Rok u PELICANA jsem si užila parádně, mluvila jsem anglicky, chodila do školy na čtyři hodiny denně, pracovala, bavila se. Byl to vysokoškolský život – začal na jazykovce a příští rok bude končit titulem (doufám a pevně věřím) z právní fakulty Masarykovy Univerzity, bude ze mě právník. Umím skvěle anglicky a soudní překladatelství už dělám. Nelituju, vše je, jak má být…

A jak bude? Vždycky tak, jak si to sama udělám. Nebojím se výzev, každá „prohra“ – pro mě samozřejmě přijímačky na Karlovu univerzitu – je v něčem vítězství. Dáš se jen na jinou cestu, abys nakonec zjistil, že právě ona je tou cestou správnou.

Ruština

IČ Čtení Psaní Poslech Gramatika Celkový počet bodů Celkový výsledek zkoušky Termín ústní zkoušky Lidická 9, Brno
035 13,00 12,50 7,25 5,00 38,00 Nevyhověl  
036 11,50 21,00 5,25 11,75 50,00 Nevyhověl  
037 22,00 28,00 17,25 12,00 80,00 Vyhověl 2.6. – 8:30
038 20,00 23,00 12,50 18,00 74,00 Vyhověl 2.6. – 8:45
039 20,00 25,75 9,00 18,25 73,00 Vyhověl 2.6. – 9:00
040 18,00 24,50 11,50 9,50 64,00 Nevyhověl  
026 22,00 13,25 17,75 13,50 67,00 Nevyhověl  

 

Angličtina B2

IČ Čtení Psaní Poslech Gramatika Celkový počet bodů Celkový výsledek zkoušky Termín ústní zkoušky Lidická 9, Brno
001 8,0 14,0 6,0 6,5 34,5 Nevyhověl  
002 14,0 15,0 7,0 6,0 42,0 Nevyhověl  
003 19,0 19,0 17,0 10,0 65,0 Dobře 1.6. 10:45
004 2 15 8 9,5 34,5 Nevyhověl  
005 9,0 15,0 7,0 7,0 38,0 Nevyhověl  
006 9,0 16,0 9,0 6,5 40,5 Nevyhověl  
007 7,0 15,0 5,0 9,0 36,0 Nevyhověl  
008 15,0 22,0 13,0 13,5 63,5 Dobře 1.6. – 10:30
009 12,0 18,0 7,0 11,5 48,5 Nevyhověl  
010 2,0 16,0 3,0 4,5 25,5 Nevyhověl  
011 10,0 15,0 15,0 9,5 49,0 Nevyhověl  
012 16,0 16,0 12,0 12,5 56,5 Dobře 1.6. – 10:15
013 5,0 14,0 6,0 6,5 31,5 Nevyhověl  
014 12,0 15,0 15,0 8,0 50,0 Nevyhověl  
015 11,0 13,0 11,0 10,5 45,5 Nevyhověl  
016 10,0 15,0 11,0 9,5 45,5 Nevyhověl  
017 16,0 20,0 9,0 15,0 60,0 Dobře 1.6. – 8:30
018 9,0 17,0 6,0 9,5 41,5 Nevyhověl  
019 17,0 21,0 11,0 12,5 61,5 Dobře 1.6. – 8:45
020 18,0 17,0 13,0 10,0 58,0 Dobře 1.6. – 9:00
021 11,0 15,0 11,0 5,5 42,5 Nevyhověl  
022 14,0 15,0 10,0 9,5 48,5 Nevyhověl  
023 18,0 24,0 17,0 15,0 74,0 Velmi dobře 1.6. – 9:15
024 9,0 15,0 13,0 10,0 47,0 Nevyhověl  
025 13,0 16,0 17,0 15,5 61,5 Dobře 1.6. – 9:30
027 18,0 18,0 9,0 17,0 62,0 Dobře 1.6. – 9:45
028 22,0 23,0 18,0 17,5 80,5 Velmi dobře 1.6. – 10:00
029 9,0 16,0 14,0 7,5 46,5 Nevyhověl  
030 7,0 12,0 5,0 10,0 34,0 Nevyhověl  
031 8,0 15,0 9,0 7,0 39,0 Nevyhověl  
032 10,0 12,0 12,0 6,5 40,5 Nevyhověl  
033 15,0 16,0 6,0 13,5 50,5 Nevyhověl  
034 12,0 16,0 16,0 9,0 53,0 Nevyhověl  

 

Angličtina C1

IČ Čtení Psaní Poslech Gramatika Celkový počet bodů Celkový výsledek zkoušky Termín ústní zkoušky Lidická 9, Brno
041 24 18 18,5 13,75 74 Velmi dobře 8.6.2015 – 10:00
042 18 18 15 13,75 65 Dobře 8.6.2015 – 9:00
043 16 12 14 10,5 53 Nevyhověl  
044 20 18 20 15 73 Velmi dobře 8.6.2015 – 11:00
045 25 22 22,5 18,75 88 Výborně 8.6.2015 – 9:30
046 22 15 20,5 13,25 71 Dobře 8.6.2015 – 8:30
047 19 15 15 14,5 64 Dobře 8.6.2015 – 11:30
048 13 14 17 10,75 55 Nevyhověl  
049 23 17 20 14 74 Velmi dobře 8.6.2015 – 12:00
050 23 18 20,5 16,25 78 Velmi dobře 8.6.2015 – 10:30

Pokud jste neuspěli, nevěšte hlavu. Dáme Vám 500 Kč slevu na zkoušky B1, které se konají 10. června z angličtiny a 11. června z ostatních jazyků.

Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky PELICAN s. r. o. pořádá dne 28. května 2015 ve 14.00 workshop realizovaný v rámci projektu VideoforAll – Digital video as a basic tool for language learning s tematickým zaměřením:

Použití videa ve výuce cizího jazyka

Cíl workshopu:

  1. Setkání učitelů cizích jazyků ze základních, středních, jazykových a dalších škol
  2. Vzájemná výměna informací a zkušeností s použitím videa ve výuce cizího jazyka
  3. Vyučovací hodina s ukázkami různých možností použití videa ve výuce cizího jazyka
  4. Další zdroje informací k použití videa ve výuce cizího jazyka
Studenti Jazykové školy PELIKÁN se za pomoci studentů Gymnázia Hády podíleli na tvorbě pilotního videa projektu PopuLLar.

Místo konání:
Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky pelican, s.r.o.
Lidická 9, Brno (učebna č. 4)

Termín:
28. Května 2015, 14.00–16.30

Lektor:
Mgr. Štefan Zábojník, manažer projektu a lektor anglického jazyka

Další informace:
Přihlásit se můžete telefonicky na čísle 549 216 124, nebo písemně na e-mailovou adresu cerna@skolapelican.com. Účast na workshopu je zcela ZDARMA. Účastníci obdrží materiály projektu VideoforAll.

V případě jakýchkoli dotazů nás neváhejte kontaktovat.

www.skolapelican.com/vzdelavaci-projekty/

www.videoforall.eu

Zveme všechny učitele cizích jazyků na workshop POOLS-3 - Učení se cizím jazykům s podporou počítače (Computer Assisted Language Learning).
Ukážeme vám jak použít video jako nástroj efektivní výuky cizích jazyků, vytvářet vlastní výukové materiály a dále s nimi pracovat.

Workshop se bude konat ve středu 25. 2. 2015 od 9.00 v PELICAN na Lidické 9 v centru Brna a 9. 3. 2015 na Gymnáziu ve Vyškově.

V případě zájmu nás kontaktujte telefonicky +420 549 216 124 nebo e-mailem cerna@skolapelican.com

Co takhle po absolvování střední školy studovat cizí jazyky a zachovat si status studenta? Pokud uvažujete o pomaturitní studiu cizích jazyků, chcete se dozvědět podrobné informace a prohlédnout si školu, navštivte PELICAN během dnů otevřených dveří.

V případě uhrazení celého kurzovného do tří dnů ode dne otevřených dveří získávají studenti slevu z aktuální ceny v hodnotě 500,- Kč. Zároveň mají možnost zahrát si šipky o hodnotné ceny.

Dny otevřených dveří se budou v roce 2017 konat v níže uvedených termínech vždy od 9.00 do 17.00. Sídlíme na Lidické 9 v centru Brna.

DSC_0699-1024x579-623x352

Stavte se za námi kterýkoliv všední den mezi 9 a 16 hodinou.

Aktuality a soutěže můžete sledovat na našem Facebooku.

Expozice „Brno — moravský Manchester― s příznačným podtitulem „250 let metropole textilního průmyslu ― představí fenomén Brna, kterému se přezdívalo pro jeho vysoce kvalitní vlnařskou produkci moravský Manchester. Ukáže urbanistické proměny související s budováním textilního průmyslu v několika lokalitách (Cejl, Tkalcovská, Dornych, Trnitá, Křenová, Lidická ad.), nejdůležitější továrny a jejich majitele (Offermann, Redlich, Löw-Beer, Stiassni ad.). Expozice seznámí také s historií podniků Vlněna a Mosilana, které vznikly znárodněním a spojením některých bývalých soukromých továren původně německých nebo židovských majitelů. V kontextu brněnského textilního průmyslu představí výstava také Moravské průmyslové muzeum (dnešní Uměleckoprůmyslové muzeum, jednu z pěti budov Moravské galerie v Brně). To vzniklo jako iniciativa některých předních osobností z řad textilních podnikatelů a jejich snahy o podporu místních živnostníků a podnikatelů skrze aktivity muzea a jeho akviziční činnost.

logo MG 5 cerne

„Moravská galerie chce vyzdvihnout funkci Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a oživit fenomén, který může být novým impulzem pro budování moderního brandu Brna. Již dříve se v Brně průmyslu dařilo a právě Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně je svědkem velkého úspěchu podnikání. Toto muzeum patří dokonce mezi jedno z nejstarších na celém světě. Bohatí průmyslníci ho založili v roce 1873. Byli to ti stejní průmyslníci, kteří postavili textilní továrny dnes známé jako Vlněna nebo Mosilana a jejichž soukromé vily navrhovali slavní architekti počátku 20. století,"― uvádí ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press.

Téma brněnského textilního průmyslu není ale jen historickou záležitostí. Jeho odkaz je stále aktuální a známý i na mezinárodním poli:

„Velmi zajímavým příspěvkem do současné módy je technika netkané textilie rozvíjená ve Vlněně, původně zamýšlená jako závěsná dekorace nebo tapeta. Jde o art-protis, dodnes vnímaný mnohými jako typický artefakt doby socialismu. Experimenty s touto technikou v posledním desetiletí přesto dokazují, že má stále svůj potenciál a může oslovit nejmladší generaci designérů. Na výstavě představíme jednak výsledky dlouholeté práce s art-protisem Světlany Kulíškové-Ruggiero, která v milánském Studiu Dyloan použila tuto techniku jako oděvní látku. Zájem o ni projevila řada prestižních návrhářů (Jil Sander, Marc Jakobs, Prada). Calvin Klein použil její látku art-protis v kolekci podzim–zima 2011/2012 a navrhl z ní minimalistické šaty. Na tyto zkušenosti navázala Karolína Juříková z ateliéru Liběny Rochové na UMPRUM, která na letošním Mercedes Benz Prague Fashion Weekendu a Designbloku prezentovala celou kolekci oděvů z art-protisu pro sezónu jaro/léto 2015. Část z ní rovněž představíme na výstavě ,Brno — moravský Manchester‘,― objasňuje kurátorka Andrea Březinová.

The exhibition “Brno — Moravian Manchester” with its subtitle “250 years of the capital of the textile industry” introduces the phenomenon of Brno, which was nicknamed the Manchester of Moravia because of its high-quality wool production. It shows the urbanistic changes connected with the construction of the textile industry in several localities (Cejl, Tkalcovská, Dornych, Trnitá, Křenová, Lidická etc.), the most important factories and their owners (Offermann, Redlich, Löw-Beer, Stiassni etc.). The exhibition also presents the history of the Vlněna and Mosilana companies, which came into being through the nationalization and merger of several private factories which had originally had German or Jewish owners. In the context of Brno’s textile industry the exhibition also introduces the Moravian Industrial Museum (today’s Museum of Applied Arts, one of the five buildings of the Moravian Gallery in Brno). It came into being through an initiative by some prominent individuals from the ranks of textile industrialists and their attempt to support local tradesmen and entrepreneurs through the activities and acquisitions of the museum.

“The Moravian Gallery wishes to highlight the role of the Museum of Applied Arts in Brno and revive a phenomenon which could become the trigger for the creation of a modern brand of Brno.Industry thrived in Brno in earlier times and the Museum of Applied Arts in Brno is itself a witness to the great success of business. This museum is actually one of the oldest in the whole world. It was founded by rich industrialists in 1873. These were the same industrialists who erected the textile factories which are known today as Vlněna and Mosilana and whose private villas were designed by famous architects in the early 20th century,” states the director of the Moravian Gallery in Brno, Jan Press.

However, the Brno textile industry is not just a historical matter. Its legacy is still with us today and is well known on the international stage:

“A very interesting contribution to contemporary fashion is the technique of non-woven textile developed at Vlněna, originally intended as a decorative hanging or wall covering. This is Art Protis, until recently perceived by many as a typical artefact of the time of socialism. However, experiments with this technique in the last decade demonstrate that it still has potential and can appeal to the younger generation of designers. At the exhibition we present the results of long-term work with Art Protis by Světlana Kulíšková-Ruggiero, who used this technique as clothing fabric at Studio Dyloan in Milan. Interest has been expressed in it by a number of prestigious designers (Jil Sander, Marc Jacobs, Prada). Calvin Klein used her Art Protis fabric in his autumn-winter 2011/2012 collection and designed minimalistic clothes from it. Karolína Juříková from Liběna Rochová’s studio at UMPRUM followed up on these experiences, showing an entire collection of clothing made from Art Protis for the spring/summer 2015 season at this year’s Mercedes Benz Prague Fashion Weekend and Designblok. We will also present part of it at the exhibition ‘Brno — Moravian Manchester”, explains the curator, Andrea Březinová.

Chcu do Malý Ameriky na Vláďu a Oriho, musíte mi dát tickety, bo už nemám ani na pivo. Rýmuju jak idiot, hledám swag jak o život, kašlu na hardcore i na dream pop, chcu na ten váš hip hap hop!

Upřímný dík, Michaela

Proč bych měl dostat lístky na koncert právě já? To nevím. Vím jen, že bych se tam rád podíval z několika důvodů. PSH jsem poprvé zaznamenal a viděl hrát někdy kolem roku 2000. Potom nastalo dlouhé období, kdy jsem je moc nesledoval, pozoroval jsem je spíš z větší vzdálenosti. Až nedávno mě příjemně překvapila alba Noční vidění (Orion) a Idiot (518). Rád bych je po více než deseti letech znovu viděl.

V Brně je plno magických míst. Vlněna, Zbrojovka, dělnické kolonie, židovský hřbitov nebo funkcionalistické stavby. O Malé Americe jsem toho slyšel dost, ale zatím jsem neměl příležitost ji navštívit. S tím se pojí další důvod, proč bych se na koncert rád podíval, zajímá mě, jak bude fungovat kombinace Oriona či 518 a prostoru Malé Ameriky, jestli půjde dohromady jejich rap s bývalým skladištěm. A taky by si přítelkyně ráda zazpívala písně Zkus chodit v mejch botách, Neuč Vorla lítat a Planeta Praha. Proto bych se chtěl zúčastnit Heavy Weight Tour 2014.

M. H.